Článek
Jmenuju se Eva a je mi třicet tři. S manželem Petrem žijeme v malém domečku na okraji města. Zahrada, dva pokoje pro děti, malá kuchyň a obývák spojený s jídelnou. Dvě malé děti – Adélka (4) a Štěpánek (2). Naše domácnost je živá, veselá, někdy chaotická, ale moje. Jenže pokaždé, když přijede tchyně, mám pocit, že všechno ztratí svůj tvar.
Moje tchyně je žena z jiného světa. Přísná, úsporná v pochvalách, kdysi účetní, která věří, že svět stojí na systému, rozvrhu a disciplíně. Problém je, že já její disciplínu nikdy nesplňovala.
Poslední měsíce se její návštěvy stávaly stále kritičtějšími.
„Evo, nechci nic říkat, ale měla bys víc dbát na pořádek,“ prohodila vždycky jen tak mimochodem.
„Ty děti jsou nějak rozlítané, neměla bys s nimi cvičit denně nějaké režimy?“
„A tohle jsi vařila ty? Vypadá to… zvláštně.“
Ačkoli jsem se snažila být nad věcí, uvnitř mě to vždycky zabolí. Milovala jsem své děti, starala se o ně od rána do noci, vařila jim zdravá jídla, dělala s nimi aktivity, chodila na procházky, hrála hry, uklízela, prala, chystala… jenže nic z toho pro ni nikdy nebylo dost.
Ten den, kdy to bouchlo
Byla sobota dopoledne. Tchyně přijela neohlášeně, což byl její zvyk. Vstoupila už ve dveřích s poznámkou:
„Aha. Tak zase neuklizeno.“
Zavřela jsem oči, potlačila výdech a usmála se.
„Dobrý den, mami. Děti si staví bunkr.“
Rozhlédla se po obýváku, kde byly rozmístěné polštáře, deky a plyšáci.
„To vidím. Jenže tohle není výchova, to je džungle. A ty bys měla mít věci pod kontrolou. No, ale to se od tebe už čekat nedá.“
Zvedla jsem hlavu.
„Tím myslíte co?“
Tchyně si opřela kabelku o stůl.
„Evo, já nechci být zlá. Ale byla jsi vždycky taková… líná. Však Petr to ví. Já ve tvém věku měla dvě děti, práci a vzorně uklizeno. Ty? Ty tu sedíš v teplácích a říkáš tomu pečlivost.“
To, jak mě bolela ta věta, se těžko vysvětluje. Měla jsem chuť se rozplakat, ale místo toho jsem pocítila zvláštní klid.
„Dobře,“ řekla jsem a kývla. „Chcete vidět, co dělám každý den? Protože mám pocit, že o tom nemáte představu.“
Tchyně se zasmála.
„Ale prosím tě, Evo, nech těch výmluv.“
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se, šla do kuchyně a z nástěnky stáhla papír – můj denní plán, který jsem si psala spíš pro sebe, abych neztratila přehled. Hodila jsem k němu i týdenní seznam úkolů, které jsem pro dům dělala.
Podala jsem jí to beze slova.
Byly tam položky typu:
6:15 – příprava snídaně pro děti
7:00 – ranní hygiena, oblékání
8:00 – procházka/venkovní hraní
10:30 – příprava oběda
11:30 – uspávání Štěpánka
Úklid kuchyně
praní → pověsit prádlo → složit prádlo
příprava svačiny
aktivity pro Adélku (kreslení, cvičení, logopedické hry)
vaření večeře
úklid koupelny po koupání
večerní příprava na další den
A k tomu:
2× týdně pečení domácího chleba
zdravé vaření (omezení cukru, surovin podle pediatra)
práce na zahradě
úklid dvorku
týdenní velký úklid
nákupy, objednávky, lékaři…
Tchyně si to vzala mezi prsty, jako by to bylo něco nepodstatného. Ale čím víc četla, tím víc bledla.
„To… děláš všechno ty?“ zamumlala nakonec.
„No, ano,“ odpověděla jsem tiše. „Každý den. A když něco nestíhám, tak proto, že mám dvě malé děti, které potřebují mámu, ne generála.“
Zvedla ke mně oči. A poprvé, opravdu poprvé za všechny ty roky, jsem v nich zahlédla něco, co vypadalo jako… respekt? Nebo překvapení.
Možná obojí.
„Evo,“ řekla pomalu, „to jsem… nevěděla.“
„Protože jste se nikdy nezeptala,“ dodala jsem.
Sedla si na židli a dlouho mlčela. Děti mezitím přinesly další polštáře a stavěly bunkr dál. A já si uvědomila, že to ticho je vlastně vítězství.
Po dlouhých minutách pronesla:
„Ten seznam si můžu nechat?“
Pousmála jsem se.
„Jestli chcete.“
Tchyně sklopila oči a položila papír na stůl.
„Budu si to muset promyslet. Možná jsem byla… přísná.“
Bylo to málo. Ale od ní to bylo vlastně všechno.
A já, poprvé po dlouhé době, měla pocit, že mě možná začala vidět ne jako lenivou ženu, ale jako mámu, která dělá maximum pro svou rodinu.
A že někdy stačí jen ukázat pravdu – a i ta nejpřísnější tchyně na chvíli ztichne.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
