Článek
Bylo krátce po sedmé ráno, šedivé, studené a lehce unavené úterý. Před časem jsem jezdil do práce tramvají přecpanou lidmi, kteří ještě napůl spali a jen se nechali vézt. Já mezi nimi, v ruce termoska s kávou, v hlavě přepočítávání úkolů na tento den. Prostě běžné ráno, než do tramvaje přistoupila starší dáma.
Drobná stařenka s dvěma hůlkami. Musela mít přes osmdesát, možná k pětaosmdesáti. Krůček, nádech, krůček, výdech. Vypadala, jako by každý pohyb stál malou věčnost. A hlavně — špatně slyšela, to bylo patrné hned. Lidé kolem ní se automaticky posunuli, aby mohla vstoupit. Jeden mladík byl však proti
Seděl přímo u dveří, sluchátka v uších, kapuce na hlavě, nohy roztažené do půl uličky. Takových frajírků člověk vídá spoustu — osmnáct, možná devatenáct let, telefon v ruce, sebevědomí na rozdávání. Když se seniorka pokusila chytit opěradla vedle něj, aby se mohla zachytit, místo aby jí uvolnil místo, ušklíbl se a stáhl nohy až po té, co mu její hůl lehce zavadila o botu.
„Hele, dávejte bacha, jo?“ sykl na ni tónem, který mě okamžitě nadzvedl.
Ona mu nerozuměla. Jen se trochu zmateně rozhlédla.
Pak to přešlo z nepříjemnosti k výsměchu. „To je fakt super, když někdo ani neslyší, co?“ obrátil se na kluka vedle, který jen trapně pootočil hlavu pryč. Frajírek se ale bavil dál. „Ještě nám tady spadne, jestli se netrefí tou holí,“ zasmál se nahlas a díval se přitom přímo na ni.
Přísahám, v tu chvíli se mi stáhl žaludek. Stařenka se křečovitě držela tyče, snažila se tvářit, že nevnímá nic z toho ponižujícího divadla. Ale viděl jsem, jak jí cukají koutky a jak se jí zaleskly vlhké oči.
A to byl moment, kdy jsem to už nedokázal ignorovat.
Udělám dva kroky. Postavím se přímo před něj. Pohlédl na mě, nejdřív stylem co chceš, ale když viděl můj výraz, malinko zvadl. A pak jsem promluvil.
„Laskavě se chovej se jako člověk,“ řekl jsem klidně, ale pevně. „Ne jako někdo, kdo si léčí mindráky na osmdesátileté paní.“
Řekl jsem to potichu, aby to slyšel hlavně on, ale v tramvaji najednou stejně nastalo ticho.
Frajírek se snažil otevřít pusu k nějaké odpovědi, ale nic rozumného z něj nelezlo. Jen koktání. Zrudnul, odvrátil oči, sesunul se v sedadle. A já jsem na něj dál několik vteřin tiše hleděl. Takový pohled, který mu měl dát jasně najevo, že tentokrát přestřelil tak, že není cesty zpět ke „cool výrazu“.
O minutu později zaznělo hlášení o příští zastávce. Chlapec se zvedl, i když to rozhodně nebyla jeho.
Vystoupil. Hned.
Bez jediného slova.
Stařence jsem mezitím nabídnul své místo. Usmála se na mě, i když to byl takový ten smutný, opatrný úsměv člověka, který příliš dlouho zažívá nepochopení a pohrdání.
„Děkuju vám,“ řekla tichounce, možná ani nevěděla, proč ten kluk tak rychle zmizel.
Když jsem vystupoval o pár stanic dál, pořád jsem myslel na to, jak málo někdy stačí — dvě věty, jeden pohled, pár vteřin odvahy — aby se člověk zastal někoho, kdo se bránit nemůže.
A taky na to, že jestli toho mladíka ten trapas aspoň trochu srovná, pak to celé mělo smysl.
Příběh byl napsán na základě osobní zkušenosti autora.
