Článek
Jmenuji se Irena, je mi sedmadvacet a do té doby jsem si myslela, že s tchyní máme docela normální vztah. Ne přehnaně vřelý, ale slušný. Usměv, káva, občasná návštěva. Nic, co by naznačovalo, že se jedny šaty stanou malou rodinnou válkou.
Všechno začalo docela nevinně. Tchyně jednou při nedělní návštěvě otevřela skříň v ložnici a povzdechla si.
„Podívej se na ně,“ ukázala na dlouhé plesové šaty v tmavě modré barvě. „Vojta mi je koupil k výročí. Stály hrozné peníze, ale mně… nesedí. V pase jsou těsné a přes prsa divné.“
Zavrtěla hlavou, skoro lítostivě.
„Jsou nádherné,“ řekla jsem upřímně.
„Vezmi si je ty,“ mávla rukou. „Aspoň je někdo užije. Ve skříni se na ně jen práší.“
Zarazilo mě to. „Ale… jsou drahé.“
„Prosím tě,“ zasmála se. „Ber je jako dar od srdce.“
Přijala jsem je s vděčností. Neodešla jsem s prázdnou – koupila jsem jí láhev dobrého vína a bonboniéru. Chtěla jsem, aby věděla, že si toho vážím. Objala mě, usmála se. V tu chvíli by mě nenapadlo, že se tohle gesto jednou obrátí proti mně.
Ples se blížil a já si šaty vyzkoušela doma. Sedly mi dokonale. Jako by byly šité přímo na mě. Stála jsem před zrcadlem, lehce dojatá, a Vojta se na mě jen díval.
„Ty jo,“ řekl tiše. „Vypadáš… nádherně.“
Usmála jsem se a cítila jsem se krásná. Sebevědomá. Ženská.
Na plese jsme se fotili, smáli, tančili. Byla to jedna z těch nocí, které si chcete zapamatovat. Fotky jsme pak sdíleli v rodinné skupině. A právě tam se všechno zlomilo.
Druhý den mi zazvonil telefon. Tchyně.
„Ireno,“ začala chladně. „Ty šaty… kolik že stály?“
Zarazila jsem se. „Nevím přesně. Říkala jste, že jsou dar.“
„No právě,“ odsekla. „Ale když ti tak sedí a vypadáš v nich líp než já… asi bych za ně měla dostat zaplaceno.“
Nechápala jsem. „Prosím?“
„Chci osm tisíc,“ řekla bez zaváhání. „Jsou nové a drahé. Není fér, abys je měla zadarmo.“
Seděla jsem s telefonem v ruce a třásly se mi prsty. Stud. Vztek. Zklamání.
„Ale vy jste mi je dala,“ řekla jsem tiše.
„To jsem ještě nevěděla, jak v nich budeš vypadat,“ odpověděla.
Když jsem to řekla Vojtovi, ztmavl mu výraz.
„Cože?“
Všechno jsem mu zopakovala. Mlčel, pak se zvedl.
„Dej mi telefon.“
Volal jí hned. Slyšela jsem jeho hlas, pevný a klidný.
„Mami, tohle není v pořádku. Šaty jsi Ireně darovala.“
„Ale jsou moje!“
„Ne. Byly dar. A jestli ti vadí, že v nich moje žena vypadá dobře, tak to není její problém.“
Byla jsem dojatá. Poprvé jsem ho slyšela mluvit takhle tvrdě.
„Takže žárlivost?“ pokračoval. „Kvůli tomu chceš osm tisíc? To ne. Irenu do toho netahej.“
Tchyně to zkoušela ještě několikrát. Náznaky. Poznámky. Ticho, které mělo bolet. Ale neuspěla. Vojta stál při mně.
Dnes šaty visí ve skříni. Už nejsou jen kusem látky. Jsou připomínkou toho, že někdy dar není dar, ale zkouška. A taky důkazem, že když se někdo postaví za vás, má to cenu víc než jakákoli cenovka.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kolegyně. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
