Článek
Jmenuji se Jana, je mi čtyřicet let a ještě teď, s odstupem času, cítím v krku knedlík, když si na ty svátky vzpomenu. Na jedny z těch Vánoc, které měly být klidné, obyčejné, rodinné – a které se nakonec zaryly hluboko do paměti všech z nás.
Babička Libuše, osmaosmdesátiletá drobná žena s jemným hlasem, pravidelně jezdila na Vánoce buď ke své dceři, mé matce, nebo k synovi, mému strýci. Letos to ale nevyšlo. „Nemáme čas, Jani,“ řekla mi máma po telefonu. „A Jindřich… no, ten má svých starostí dost.“
Věděla jsem, co tím myslí. A taky jsem věděla, že babička zůstane sama ve své malé samotce, v bytě, kde tikají hodiny hlasitěji a pomaleji, než obvykle.
„Vezmeme ji na Vánoce k sobě,“ poprosila jsem jeden večer manžela.
Podíval se na mě, pak na naše dvě holky – jedenáctiletou Aničku a šestiletou Klárku – a jen kývl. „Jasně. Kam jinam by měla jet?“
Na Štědrý den ráno jsem pro babičku dojela. Seděla už oblečená, kabát měla zapnutý až ke krku a kabelku položenou na klíně.
„Já věděla, že přijedeš,“ usmála se, ale v očích měla cosi nejistého.
„Tak pojď, babi. Vánoce se přece netráví o samotě,“ řekla jsem a pomohla jí do auta.
Když jsme otevřeli dveře u nás doma, ovanula ji vůně cukroví, purpury a smaženého kapra. Děti zpívaly koledy, trochu falešně, ale s nadšením.
„Babičko!“ vykřikly obě a objaly ji tak silně, až se rozesmála.
„Jejda, vy jste vyrostly,“ říkala a hladila je po vlasech. „To by děda koukal.“
Seděla u stolu, rozhlížela se kolem sebe a já viděla, jak se jí lesknou oči.
„Připomíná mi to, když byly moje děti malé,“ zašeptala. „Když byl ještě tatínek doma.“
Vzpomínala na manžela, na dávné Vánoce, na stromek zdobený slaměnými ozdobami. S holkami si prohlížela stará alba, ukazovala jim zažloutlé fotky a smála se vlastním poznámkám.
U večeře držela Aničku za ruku.
„A nezapomeň si něco přát,“ řekla jí vážně.
„A ty taky, babi,“ odpověděla dcera.
Babička se jen usmála. „Já už si přeju jen zdraví. A vás.“
Další dny plynuly tiše a hezky. Pohádky v televizi, krátká procházka kolem domu, kdy se opírala o mou paži. Byla živější, mluvila víc, dokonce si zazpívala s dětmi. Říkala jsem si, jak málo stačí, aby člověk znovu pookřál.
A pak přišla ta zpráva.
Seděla v křesle, mobil položený na kolenou. Najednou zbledla.
„Jani…“ zašeptala. „Mně je nějak slabo.“
Vzala jsem jí telefon z ruky a přečetla SMS od jejího syna Jindřicha.
Psalo se v ní, že je v nemocnici. Že měl extrémní výkyvy tlaku, že se mu udělalo zle, když mu exekutor oznámil, že po Novém roce přijde o majetek. Psalo se tam i víc věcí – strach, bezmoc, prosba o odpuštění.
Babička se třásla. „Já jsem mu měla pomoct,“ opakovala. „Já jsem jeho máma.“
„Teď hlavně klid,“ snažila jsem se ji uklidnit. „On je v péči lékařů.“
Ale ona jen kroutila hlavou. „Já tady sedím, mám se hezky… a on je sám.“
Držela jsem ji za ruku a cítila, jak je křehká. Jak těžké je být matkou i v osmaosmdesáti, když víte, že vaše dítě trpí.
Ten večer už se nesmála. Dívala se z okna a šeptala modlitbu.
Tehdy mi došlo, že Vánoce nejsou jen o radosti. Jsou i o bolesti, která se připomene právě ve chvíli, kdy by mělo být dobře. A že i když babička u nás nebyla sama, její srdce se ve vteřině ocitlo jinde – u syna, který jí jednou napsal zprávu, jež přerušila sváteční klid.
Přesto jsem byla ráda, že ty dny nebyla zavřená sama v tichém bytě. Že měla kolem sebe děti, smích a teplo domova. Protože i krátké štěstí má smysl. A někdy je to to jediné, co můžeme dát.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
