Článek
Když mi volal tchán, že potřebuje nutně mluvit, tušil jsem, že se něco stalo. Jeho hlas jsem nikdy neslyšel tak nalomený, skoro praskající mezi vztekem a bolestí. A přitom to byl vždycky ten pevný pilíř celé rodiny — chlap, co držel všechno pohromadě. Netušil jsem, že tentokrát totéž nedokáže udělat pro vlastní manželství.
„Jaro… já… já už to nedám,“ řekl mi tehdy do telefonu.
„Co se stalo?“ ptal jsem se.
Zhluboka se nadechl. „Všechno jsem slyšel. Všechno.“
A tak začal vyprávět.
Tchyně, Věra, měla zvláštní zvyk — telefonáty s kamarádkami. Ne že by na tom bylo něco divného, ale její styl byl… jedovatý. Uměla si postěžovat na kohokoliv a cokoliv, vymýšlela si dramata, přibarvovala příběhy, pomlouvala. Mně to vadilo, ale tchán prý žil v domnění, že jen „probírají ženské věci“.
Jenže ona to dělala potají. Vždycky čekala, až odejde do práce, nebo když jel na nákup. A hlavně — mluvila potichu, s nenápadně zavřenými dveřmi v kuchyni.
Tchán neměl tušení.
Až do toho dne.
Vrátil se z práce o dvě hodiny dřív. Byl pátek, výroba se zavřela dřív kvůli výpadku elektřiny. Domů šel tiše, chtěl ji překvapit.
Jenže když otevřel dveře, zaslechl její hlas — a to takový, jaký dlouho neznal: nakvašený, syčivý, posměšný.
Neřekl ani slovo, zůstal stát na chodbě. Dveře do kuchyně byly pootevřené.
A pak to začalo.
„No hele, Hano, já ti říkám… jeho dcera? Ta si myslí, že je nějaká hvězda. Přitom to je taková obyčejná, nafoukaná fiflena. A syn? Ten její brácha… Bože, radši ani nemluvím. Ten kluk je tak neschopný, že bez táty by si neobul ani boty. A to jim předstírá, že je má rád!“
Tchán mi líčil, jak mu v tu chvíli ztuhla krev v žilách.
Jeho děti byly jeho pýcha. Dospělí, slušní, pracovití. A ona jim roky říkala „zlatíčka“. Tvrdila, že je „bere jako vlastní“.
„Nevěřil bych, že dokáže takhle lhát,“ řekl mi se zlomeným hlasem.
Ale to nebylo všechno. Pokračovala.
„A víš co je nejhorší? On je na ně tak pyšný, že to leze na nervy. Jeho dcera prý povýšila… Ha! Já bych ji nepustila ani hlídat psa. A ten syn? To je úplný mamán. Já mu to říkám — ale on mě neposlouchá.“
To už tchán nevydržel.
Když hovor skončil, vešel dovnitř. Stál tam, bledý jako stěna.
„Věro,“ řekl klidně. A právě ta klidnost ji vyděsila víc než jakýkoli výbuch. „Všechno jsem slyšel.“
Tchyně sebou trhla. „Co… co jsi slyšel? Ty jsi doma?“
„Všechno,“ zopakoval. „A tohle… tohle už je přes čáru.“
Začala koktat, vymlouvat se. „Ale prosím tě, to byl jen takový hovor… víš, jak se s Haničkou občas rozohníme…“
„Na moje děti mi nikdo sahat nebude,“ řekl pevně. „Nikdo. A už vůbec ne ty, která jsi mi roky tvrdila, jak je máš ráda.“
Snažila se ho přesvědčit, že to myslela „v legraci“, že to bylo „holčičí žvanění“, že „jen něco přeháněla“.
Jenže on jí nevěřil.
Hádka, která následovala, prý byla nejhorší za celé jejich manželství.
A pak tchán pronesl větu, kterou si stále přehrává v hlavě:
„Zítra podám žádost o rozvod.“
A skutečně ji podal.
Když mi to vyprávěl, seděl jsem naproti němu u stolu a měl v očích takový smutek, jaký jsem u něj ještě neviděl.
Nebyl to jen vztek — byla to zrada. Bolest, že žil vedle ženy, která předstírala lásku k jeho dětem jen proto, aby vypadala jako dokonalá macecha.
„A co bude dál?“ zeptal jsem se opatrně.
Pokýval hlavou. „Chodíme na párovou terapii. Snaží se… nebo aspoň to tvrdí. Ale jestli to ještě někdy dokážu nebrat osobně? To opravdu nevím.“
Chvíli mlčel a pak dodal:
„Možná jí odpustím. Možná ne. Ale jedno vím jistě — jestli někdy ještě otevře pusu na moje děti, je konec.“
A tak je budoucnost ve hvězdách.
Jestli tchyně půjde opravdu do sebe…
Jestli tchán najde cestu zpět…
To zatím netuší ani oni sami.
Já jen vím, že ten telefonát změnil jejich životy — a že některé pravdy slyšíme až tehdy, když si ti druzí myslí, že je nikdo neposlouchá.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
