Článek
Když nám před třemi lety zemřel tchán, měla jsem o Jarmilu opravdový strach. Byla vždy pedantka, ale po jeho odchodu jako by se v ní cosi sevřelo. Zavřela se doma a nikoho nechtěla pouštět dovnitř. Tvrdila, že všechno zvládá. Že má doma pořádek jako ze škatulky. Že pomoc nepotřebuje, a už vůbec ne moji.
Jenže když vám skoro osmdesátiletá žena řekne, že nepotřebuje pomoc ani s nákupem, zamrazí vás to. Jednou dokonce spadla v předsíni a narazila si kyčel, ale i tehdy jen mávla rukou: „To bylo kvůli pantofli, né kvůli mně!“ A dál si jela tu svou píseň o dokonalém pořádku.
Vždy když jsem navrhla, že jí jen doneseme oběd nebo pomůžeme s léky, odpověděla:
„Jitko, já jsem stará, ne neschopná.“
Jenže člověk přece nemusí být neschopný, aby potřeboval pomoc.
Zlom přišel jednoho deštivého úterý
Ten den měla Jarmila podepsat nějaké dokumenty na úřadě. Navíc potřebovala na poštu a pak ještě do lékárny. Sama by to nezvládla, a tak po dlouhém přemlouvání řekla:
„Tak dobře, ale jen dneska. A ne že mi budete šmejdit po bytě.“
Byt vypadal na první pohled v pořádku – aspoň ta část, kterou jsem mohla vidět z chodby. Ale když si začala chystat kabelku, zarazila se u věšáku.
„Kde mám klíče?“ zamumlala.
Ztuhla jsem. A je to tady, problesklo mi hlavou.
Začala šmátrat ve všech kapsách svetru, na stole po papírech, v šuplících v kuchyni. Po pěti minutách se její tvrďácký výraz změnil na nejistý. Po patnácti už zlostně odfukovala.
Po dvaceti minutách se vzdala a řekla větu, kterou jsem od ní neslyšela snad nikdy:
„Jitko… mohla bys mi, ehm… pomoct hledat?“
A tak jsem vstoupila dovnitř.
Realita, kterou Jarmila skrývala
Příval věcí mě praštil do očí hned mezi dveřmi. Ne špína, to ne, spíš chaos. Knihy, staré časopisy, papíry v kupkách, oblečení přehozené přes židle, tašky s nákupy, které zjevně nikdo nikdy nevybalil. Mnoho starých časopisů. Tchyně byla typ sběračky, která si ale nechtěla přiznat, že její systém už dávno přestal fungovat.
Začali jsme hledat.
V obýváku.
V kuchyni.
V koupelně (nevím, proč, ale už mi bylo jasné, že klíče mohou být opravdu kdekoli).
Dokonce i pod postelí, kde jsem objevila zapomenutý hrnek s čajem.
Po hodině hledání se Jarmila posadila do křesla a tiše řekla:
„Já tomu nerozumím… vždycky mám pořádek.“
Hodinu a třináct minut.
To byla chvíle, kdy jsem jí našla klíče v misce s klubky přízí a starými brýlemi. Miska byla zasunutá pod stolem, pravděpodobně schovaná před návštěvami. Dala jsem jí je do ruky.
Chvíli mlčela. Dokonce jí zvlhly oči.
To nejdůležitější přiznání
„Jitko… asi… asi to už tak dobře nezvládám,“ vydechla.
Ta věta zněla jako malé prasknutí v pancíři, který roky nosila.
Klekla jsem si k ní a položila jí ruku na koleno.
„To je v pořádku, mami. Jsme tu pro tebe.“
Zamrkala a pak dodala:
„Možná… kdybys někdy… občas… třeba přijela. Nebo mi pomohla s nákupy. Nechci vám být na obtíž, ale… už bych to uvítala.“
Byl to okamžik, kdy z hrdé vdovy spadla maska samostatnosti, která ji tolik vysilovala. A zároveň to byl okamžik, kdy jsme si k sobě s Jarmilou našly úplně nový vztah.
Epilog
Dnes už jí pomáhám pravidelně. Nevnucuju se, ale jsem tu. Někdy jí přivezu oběd, někdy vyžehlíme pár košil, někdy jen sedíme u kafíčka a povídáme si o jejím mládí.
A pokaždé, když odcházím, Jarmila zavolá:
„Klíče mám v košíku u dveří. Už vím, kde!“
Na to se vždy jen usměju.
Protože někdy je největší pořádek ten, který vznikne až ve chvíli, kdy si člověk přizná, že ho sám už dělat nemusí.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
