Článek
Jmenuju se Karel, je mi dvaatřicet a auta byla dlouho moje prokletí. Ne že bych byl úplný dřevák, ale smůla se mě držela. Odřený nárazník na parkovišti, ťuknuté dveře u supermarketu, jednou jsem dokonce špatně odhadl vzdálenost a lízl sloupek. Nic vážného, ale stačilo to, aby si na mně někteří smlsli.
Nejvíc ze všech Luboš. Můj starší švagr. Chlap po čtyřicítce, sebevědomý, hlasitý, s věčnou potřebou být ten nejlepší v místnosti. Řízení bylo jeho chloubou.
„Auto je prodloužená ruka chlapa,“ říkával s úšklebkem a významně se na mě díval.
Pamatuju si rodinný oběd, kdy se to zlomilo v tradici.
„Tak co, Karle,“ zasmál se Luboš a zakroutil klíčky od svého naleštěného auta na prstu, „kolik sloupků dneska přežilo?“
Všichni se smáli. Já ne.
„Aspoň jezdím opatrně,“ odpověděl jsem tiše.
„Opatrně?“ vyprskl. „Ty nejezdíš opatrně, ty se bojíš. Řízení není pro každýho, víš?“
A pak dodal tu větu, která mi zůstala v hlavě roky:
„Až se něco stane, hlavně ať nejsi na silnici se mnou.“
Od té doby to bylo pokaždé stejné. Když jsem přijel autem – smích. Když jsem přijel MHD – další smích. A já se uzavíral víc a víc do sebe. Řízení pro mě nebyla radost, ale stres.
Osud má ale zvláštní smysl pro ironii.
Byla už hluboká noc, krátce po jedenácté. Ležel jsem v posteli, když mi zazvonil telefon. Cizí číslo. Málem jsem ho nechal vyzvánět.
„Prosím?“ ozval jsem se ospale.
Na druhém konci ticho. Pak se ozval zlomený hlas.
„Karle… to jsem já. Luboš.“
Nadiktoval mi místo. Temná okreska, les kolem, žádná světla.
Chvíli jsem seděl a díval se do zdi. V hlavě mi běžely jeho posměšky, smích, všechny ty poznámky. Mohl jsem říct, že nemůžu. Že ať zavolá odtah.
Místo toho jsem řekl:
„Dobře. Přijedu.“
Cesta byla tichá. Srdce mi bušilo, ale ne strachy z řízení. Spíš z toho setkání. Když jsem ho uviděl, stál u auta, ramena svěšená, kabát zapnutý až ke krku. Jeho slavné auto mělo rozbitý světlo a promáčklý blatník.
„Ahoj,“ řekl jsem.
Podíval se na mě, oči červené.
„Já… díky, že jsi přijel.“
Snad poprvé v životě bez ironie.
Prohlédl jsem auto, tak jak jsem uměl.
„Zkusil jsi nastartovat?“
„Asi stokrát,“ vydechl. „Nic. A pak jsem to v zatáčce neubrzdil.“
Sedli jsme si do mého auta. Byla zima.
„Víš,“ začal nejistě, „vždycky jsem si myslel, že se mi to stát nemůže. Že já to mám v ruce.“
Mlčel jsem.
„A dneska… dneska jsem byl fakt rád, že jsi to zvedl.“
Zavezl jsem ho domů. Cestou neřekl ani slovo. Když vystupoval, otočil se ke mně.
„Karle, omlouvám se. Choval jsem se k tobě hnusně.“
Pokrčil jsem rameny.
„No, hlavně, že jsi v pořádku.“
Auto mu nakonec další den odtáhli do nejbližšího servisu.
Já jsem odjel domů s pocitem, který jsem neznal. Ne vítězství. Ale klidu. Uvědomil jsem si, že nejde o to, kdo je lepší řidič. Jde o to, kdo zůstane člověkem, když se svět na chvíli rozbije.
Od té noci se mi náhle řídí líp. Možná proto, že už se nebojím smíchu. A možná proto, že vím, že i ten, kdo se vysmívá nejvíc, může jednou stát v noci u silnice a čekat na pomoc.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
