Článek
Jmenuji se Klára, je mi třiačtyřicet let, a kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že ztratím poslední zbytky důvěry ke své tchyni kvůli fotkám z dovolené, asi bych se tomu zasmála. Jenže smích mě dávno přešel.
Kateřina, moje tchyně, je žena, která byla celý život zosobněním spořivosti. Šestašedesát let, drobná postava, vlasy vždy pečlivě stažené, kabelka přitisknutá k tělu, jako by v ní nesla celý svůj svět. Peníze měla ráda – ne proto, že by je utrácela, ale proto, že jí dávaly pocit jistoty. Stabilní příjem byl pro ni posvátný a každý výdaj… ten musel projít minimálně trojí kontrolou.
Pamatuju si, jak ještě za života tchána počítala v obchodě ceny nahlas.
„To máslo je dražší než minule,“ zamračila se a otočila se ke mně.
„Je to jen o tři koruny,“ namítla jsem opatrně.
„Tři koruny sem, tři tam, Kláro. A pak se lidi diví, že nemají,“ odbyla mě.
Po smrti manžela se to ještě zhoršilo. Každá koruna byla najednou „na horší časy“. Dárky pro vnoučata? Pečlivě zvažované. Pomoc komukoli? S kalkulačkou v ruce. A když před pár lety odešla do důchodu, začala její oblíbená věta:
„Já s tím důchodem jednou nevyjdu.“
Poslední rok to ale přerostlo v něco víc než jen brblání. Téměř při každé návštěvě si stěžovala. Na ceny. Na nájem. Na léky.
„Víš, že mám důchod sotva třiadvacet tisíc?“ říkala s povzdechem.
„To dneska nestačí ani na základ,“ přikyvovala jsem, protože jsem jí chtěla rozumět.
Jednou večer mi dokonce volala. Hlas se jí třásl.
„Klárko, já už fakt nevím. Po tom zdražení nájmu… já snad budu muset požádat o dávky.“
„A máš nárok?“ zeptala jsem se opatrně.
„No… asi jo. Jinak to nepůjde,“ vzlykla téměř.
Bylo mi jí líto. Opravdu. S manželem jsme doma řešili, jestli jí případně pomůžeme s nákupem, jestli jí občas přivezeme jídlo. V hlavě jsem měla obraz osamělé vdovy, která se snaží přežít v drahé době.
A pak přišel ten moment.
Seděla jsem večer na gauči, bezmyšlenkovitě projížděla sociální sítě, když se mi objevil nový příspěvek. Usměvavá tvář. Sluneční brýle. Tyrkysové moře v pozadí.
„Konečně na Seychelách. Splněný sen,“ stálo v popisku.
Zůstala jsem zírat.
„To není možné,“ zašeptala jsem nahlas.
Manžel se ke mně naklonil. „Co se děje?“
Podala jsem mu telefon. „Tvoje máma.“
Fotky přibývaly. Koktejly. Pláž. Večeře při západu slunce. Kateřina se smála, zářila, užívala si. Žádná zmínka o nedostatku. Žádná stopa po slzách, které mi ještě před měsícem zněly v uších.
„Tak přece jen ty dávky vyšly rychle,“ snažila jsem se ironicky ulevit si.
Manžel mlčel. Dlouho.
„Ona si musela něco šetřit,“ řekl nakonec.
„Nebo víc než něco,“ odpověděla jsem hořce.
Nevadilo mi, že letěla na dovolenou. Každý má právo splnit si sen. Vadilo mi to divadlo. Ten obraz chudáčka, který sotva vyjde s jídlem a léky. To hrané zoufalství, které ve mně vzbudilo soucit a ochotu pomáhat.
Seděla jsem s telefonem v ruce a cítila, jak se ve mně cosi láme.
„Víš,“ řekla jsem manželovi tiše, „já už jí nikdy neuvěřím.“
Přikývl. „Asi máš pravdu.“
Možná měla tchyně peníze „ulité“. Možná celý život šetřila víc, než dávala najevo. Ale pro mě se tím potvrdilo jedno: že některé stížnosti nejsou voláním o pomoc, ale pečlivě pěstovanou rolí.
Od té doby, když si postěžuje, jen přikývnu. Už nenabízím řešení. Už nehledám cestu, jak pomoct. Uvědomila jsem si, že Kateřina dokonale naplňuje staré rčení, které jsem dřív brala s nadsázkou: navenek chudáček, ve skutečnosti pracháček.
Já jsem si odnesla cennou lekci. Že soucit je krásná věc – ale důvěra by se neměla rozdávat každému, kdo si postěžuje nejhlasitěji.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
