Článek
Hjok Kang je je jedním těch, kteří dokázali přinést ucelené svědectví o životě v komunistickém ráji. Působivé a zároveň děsivé je především vyprávění o krutém hladomoru, který zemi postihl v letech 1993-1996, a při kterém zahynuly dle odhadů až dva miliony lidí. Ti při něm byli nuceni chytat a jíst krysy, vařit polévku ze stromové kúry. Docházelo i ke krádežím a kanibalismu.
Dětství a kult osobnosti
Hjok se narodil 20.dubna 1986 ve vesnici nedaleko Onsongu (tři sta tisícové město na severovýchodě KLDR). V dětství zde žil v malém domě, na dnešní dobu v naprosto otřesných podmínkách. Lidé zde byli plně oddáni vůdci (tehdy Kim-Ir-Sen, poté Kim-Čong-Il). Všudypřítomná propaganda prostupovala každodenním životem skrze velké obrazy na stěnách příbytků, či obrovitých soch na ulicích a náměstích měst. Denně se vysílaly filmy vykreslující hrdinství vůdců režimu. Pro místní obyvatele, kteří jsou pohlceni kultem osobnosti, byl a je vůdce polobohem.
To vše v ostrém kontrastu s realitou. Lidé museli velmi tvrdě pracovat v nelidských podmínkách továren i přes minimum potravin, které byly na příděl, a které se navíc postupem šíření hladomoru neustále tenčily.
Školní docházka a její výuka byla dle vyprávění Hjoka bezmezně přizpůsobena velkému vůdci i přesto, že to mnohdy odporovalo zdravému rozumu. Žáci denně zpívali oslavné písně. Učili se dlouhé pasáže oslavující Kim-Ir-Sena a dalších vůdců a zakladatelů režimu. Jakýkoliv drobný prohřešek byl velmi tvrdě trestán. Kromě toho děti (už v 8-9 letech) dřely na polích, a byly nuceny kopat i do zmrzlé půdy a tahat težké nástroje. Kromě toho byl Hjok se svými spolužáky důsledně připravován k všeobecné „bdělosti“ proti imperialistickým hrozbám. Reakcionáři přece čekají na útok na každém kroku. Výsledkem byly noční hlídky a tvrdý vojenský výcvik již v dětství.
Hladomor
Uzavření se před světem ze strany KLDR, přerostlo postupem času v nedostatečné zásobování. Hladomor se začal projevovat od začátku 90.let 20.století a vyvrcholil v letech 1993-1996. Přibývalo výpadků proudu. Lidé brali útokem vegetaci v horách, jelikož museli něčím topit. Potraviny byly čím dál méně dostupné a lidé museli začít konzumovat například pampelišky, nebo pelyněk. Lovily se také žáby či křečci. Z rostlin se dělávaly také vývary, jen stěží poživatelné. Hjokova rodina byla nucena postupně rozprodávat jakýkoliv majetek za jídlo, které mělo i v minimálním množství obrovskou cenu. Narůstalo také krádeží, které lidově demokratická armáda tvrdě potírala. Květl i černý trh. I tak obyvatelé Severní Korei nepřestali uctívat kult velkého vůdce.
Nedostatek potravin si začal vybírat svou daň. Hjok popsal vážné zdravotní obtíže a úmrtí z podvýživy, včetně jeho několika kamarádů.
Režim se snažil nalézt obětní beránky, a tak přicházely čistky. Za sabotáž skončilo velké množství obyvatel země v krutách pracovních táborech, včetně Hjokova otce.
Postupně se na ulicích povalovaly podvyživené děti, starci i ostatní lidé. Umírali přímo na ulicích a zůstali zde mnohdy ležet naprosto bez povšimnutí. Postupem let 1993-1996 nabyl hladomor tak instantních rozměrů, že lidé byli schopni ukořistit cokoliv, co se jen trochu dalo sníst, aby si alespoň na jeden další den zachránili život.
Kanibalismus
Když už lidé byli v koncích, uchýlili se ke kanibalismu. Hjok naturalisticky popisuje kanibalistické praktiky. Uvádí například příběh trestance, který nějakou dobu pobýval s jeho otcem ve vězení: „Nakonec se rozhodl, že to utrpení sám ukončí a že svou osmiletou dceru sní. Šel si pro sekeru, rozmlátil jí hlavu a začal z paží osekávat maso. Když ho za několik dní snědl, pustil se do nohou a pak snědl její játra. Když byla ta příšerná hostina u konce, spálil zbytek těla doma v peci, aby zahladil stopy. Pak popel a zuhelnatělé kousky rozházel v horách.“ (viz. kniha - HJOK KANG - Tady je ráj, str. 119).
Pracovní tábor
Hjokův otec zažil v roce 1997 na vlastní kůži pracovní tábor v KLDR, kam byl odsouzen a dopraven na šest měsíců nucených převýchovných prací. Tam museli vězňové podstupovat tvrdou práci v podobě kopání zamrzlé půdy v mínusových teplotách dvanáct hodin denně. Kromě toho vězni v lágrech prožívali ponižující trýznění a nesnesitelná školení ideologie Čučche. Museli se i po těžkém pracovním dni učit nazpaměť dlouhé úryvky z ideologických textů a pak je odříkávat bez sebemenší chybičky. Na „provinilce“ čekaly kruté tresty v podobě bosé chůze okolo dvora v mínus dvaceti až třiceti stupních. Není divu, že v pracovním táboře vypukl tyfus (rozšířil se skrze vši), kterým onemocněl i Hjokův otec.
Útěk do Číny a postupný přesun do Jižní Koreje
V roce 1998 Hjokův otec, který předtil dokázal přežít pobyt ve vězení i v pracovním táboře, zosnoval útěk do Číny. I přes každodenní trýznění, hladomor, Hjok stále považoval Kim-Ir-Sena a Kim-Čong-Ila za velké vůdce. Otec Hjoka prohlédl a ve spánku označoval Kim-Čong-Ila nejsprostšími výrazy.
Útěk proběhl po velkých přípravách 9.března 1998 ve čtyři hodiny ráno. Skupina osmi lidí spolu s Hjokem, urazila dvanáct kilometrů k hranicím s Čínou, kde poté musela přebrodit zamrzlou řeku. Hjok však v upadl a musel plavat v ledové vodě. Uprchlíci měli obrovské štěstí, že pohraniční stráž nestřílela (Hjok se domníval, že neměla munici). Vysílen, i tak dokázal řeku přeplavat a octnout se za hranicí komunistického pekla.
V Číně se Hjokova rodina protloukala, bojovala o další budoucnost spolu s všudypřítomným strachem z Čínské Policie. Ta nakonec uvěznila Hjoka i jeho otce jako nelegální urpchlíky. Zachránil je však přítel Hjokova otce, který za ně zaplatil kauci.
Nakonec se přes Vietnam (a zdejší konzulát Jižní Koreje), poté přes Laos a Kambodžu dostal Hjok do Jižní Koreje, kde se nakonec celá jeho rodina opět sešla.
Závěrem
V rámci krutosti režimu Severní Korei zmíním také českou spisovatelku Ninu Špitálníkovou, která se útiskem zdejších obyvatel intenzivně zabývá a jejíž kniha Svědectví o životě v KLDR (z roku 2020) přináší osudy sedmi uprchlíků ze země a jejich prožitá vyprávění.
Zdroje:
Přečtení knihy - HJOK KANG - Tady je ráj, vydalo nakladtelství Euromedia Group, k.s. - Ikar, r. 2015, vydání první
