Článek
Nebo třeba senioři s artrózou, jejichž každodenním přítelem je CONDROSULF nebo Geladrink FORTE.
V mém prepubertálním až pubertálním období jsem se stal vášnivým fanouškem kopané. Od svých třinácti let jsem byl schopen celé hodiny pobíhat po hřišti s „mičudou“ úplně sám a trénovat kličky, finty, střely do „vinglu“, dribling, a jiné fotbalové disciplíny, abych se poté mimo jiné ukázal v hodinách tělesné výchovy a alespoň na chvíli se vyšplhal na pomyslné třídní hierarchii o několik příček výše.
Má snaha o tyto akce vzala za své jednoho pošmourného předjarního dopoledne, 12.3.2004. Hodina tělocviku v místní tělocvičně s klouzavým dřevěným povrchem. Tradiční fotbálek za řevu trenéra-učitele a nabuzených spolužáků. Souboj o míč v rohu hřiště, nečekaný nálet protihráče přímo do míst, kde se v tu chvíli nachází mé nešťastné koleno (jeho část - taktéž zvaná češka, latinsky patela). Následný pohled do smrti nezapomenu. Češka vyhozená do strany. Padají na mne mdloby, chce se mi zvracet. Spolužáci na mě pokřikují: „Tos teda dopad, hlavně se na to nedívej, ty vole.“ Na nosítkách jsem odnášen a následně rodiči převezen na místní úrazovou ambulanci na urgentní příjem. Velice šikovný lékař úrazovky, jistě ošlehaný rozličnými případy, jediným rychlým škubnutím patelu nahazuje (s konstatováním: „To nic není, jen vyhozené koleno. Za 3 týdny jsi zase jako rybička.“) do původní pozice a já poté s ortézou vesele odcházím do domácí rekonvalescence.
Bohužel jsem ji značně podcenil. Vzhledem k mé lásce ke hře s kulatým nesmyslem nedávám na rady starších a nic netušíc o tom, že mé koleno je vevnitř jedna velká „padrť“, se opět střemhlav vrhám k „čutálismu“.
O čtyři měsíce později, na rodinné dovolené v Krkonoších hned druhý den jako na zavolanou, objevuji nádherné travnaté fotbalové hřiště, navíc volně dostupné, umístěné v srdci jedněch z nejkrásnějších českých hor. Zorganizuji tedy zápas „století“, kterého se účastní tatínci, maminky a hlavně jejich dětičky, včetně již „uzdraveného“ kapitána týmu „žebráků“, P.H. Pozn.: Na dovolenou jsme s rodinou poměrně dlouhou dobu jezdili společně s vícero spřátelenými rodinami. Začátek jako ze snů. První střela na branku, skóruji. Následuje epesní skluz na navlhlém trávníku, při kterém mi tak „křuplo“ v kloubu, že to bylo slyšet až ke Krakonošovi domů. Češka tentokrát není vyhozena z „pantu“, ale do druhého dne kloub mění barvu na něco mezi modrou, fialovou a rudou. Zbytek dovolené trávím v posteli s mým přítelem knihou s názvem: „Den poté“ a s šílenými bolestmi. No a také pravidelnou návštěvou trutnovské nemocnice, kde mi byla odsávána krev a další tekutiny z kolene, které zvětšilo svůj objem asi třikrát. Můj otec tento pohled odnesl několikerým omdléváním a zvracením.
Nu což. Bylo nutné podstoupit důkladnější léčbu a na fotbal na dlouhou dobu zapomenout. Ještě, že v roce 2004 už existoval alespoň Play Station. Artroskopie kolene (v září 2004) ukazuje vážnější následky: poškozená chrupavka, její ulomený kus, navíc odlomený kus stehenní kosti. Prostě „világoš“. Koleno od obnoveného zranění nejsem schopen ani pořádně ohnout. S výrazným štěstím v neštěstí se dostávám k léčebnému programu (dnes již poměrně běžnému), díky kterému byla odlomená chrupavka z mého kolenního kloubu vyslána ve zkumavce do Itálie, kde jí místní vědci vypěstovali k dalšímu použití pro mé mladé, ale v té době již značně pochroumané tělo. Následuje nutnost podstoupit dvouhodinovou operaci v pražské nemocnici Bulovka, která znamená také první třítýdenní odloučení od rodiny (leden 2005). V té době patnáctiletý puberťák, ale ležím mezi dospělými. Zde se ještě stihnu „zaláskovat“ do krásné, asi sedmnáctileté dcery mého „spoluležníka“, která mé sympatie samozřejmě neopětuje, a večer co večer sledovat jak jinak než fotbalové zápasy s dalšími zraněnými a operovanými. Pobyt zde hodnotím kladně. Tímto skládám velký hold a převelice děkuji vynikajícímu chirurgovi, docentu Podškubkovi, již tehdy asi 55 letému pánovi, který mi zachránil koleno. Jsem si vědom toho, že kdyby jeho nebylo, možná ještě teď chodím o francouzských holích.
Zachránil mne dokonce tak výrazně, že ač jsem musel skousnout další asi osmiměsíční rekonvalescenci, tentokrát již více poučen o schválených aktivitách, další zranění kolenního kloubu ani skoro po dvaceti letech nepřišlo.
Při svých aktivitách si dávám velký pozor. No, v posledních pěti letech nad sportem vítězí spíše „gaučink“, maximálně turistika a přicházejí na řadu jiné problémy související s tím, že nikdo nemládne.
Aneb, sportem k „trvalé“ invaliditě.
