Článek
Řezníkovu kariéru jakožto režiséra sleduji už od jeho prvopočátků. Musím konstatovat, že svůj specifický hardcore černý humor ve svých snímcích neustále zdokonaluje. Po krátkometrážních „Život není krásný“, nebo „Máma má raka“, jejichž ústředními tématy je vše, co si člověk představí pod pojmem „zničenej život“ a „nechutnosti všeho druhu“, se Marty rozhodl vytvořit teenage dvojfilm „Party Hard a Harder“, u kterých jsem se náramně bavil a které bych charakterizoval jako Prci prci prcičky po česku, akorát s trochu fekálním nádechem.
U těchto neotřelých „hnusáren“ se mi líbí především Řezníkův výběr nezprofanovaných herců/neherců. Kolik z vás zná Radima Neuvirta, Julia Oračka, nebo Daniela Žáčka? Jejich herecké výkony přitom při vší úctě zastiňují kdejaké Langmajery, Hřebíčkové, nebo Balzerové.
„Na plech“ začíná ústředním motivem mnoha Řezníkových filmů. Slušňáček, v tomto případě absolvent ekonomické fakulty Marek Severa v podání vynikajícího Jana Hofmana, je vhozen do vody, pardon, do panelákového ghetta mezi narkomany, mafiány a neasimilované Romy. Tento kontrast si scénárista Pohl náramně užívá.
Děj se naplno rozjede ve chvíli, kdy nebohý čestný „mirkodušínský“ Severa zatouží po dobrém skutku a rozhodne se vyběhnout za neznámou dívčinou, aby jí vrátil ztracený batůžek. Jako na zavolanou se však objeví samozvaný policista, tzv. lovec gangsterů, narkomanů a drogových dealerů Robert Nebřenský, který se své role zhostil také více než skvěle a který Severu „načapá“ s batohem plným pervitinu.
Nešťastný Marek nechce do kriminálu za držení omamných látek, a tak přistoupí na nekalou spolupráci s tajemným policistou.
Marty Pohl si pro role cikánských narkomanů vybral příznačné persony. Rodina Grundzů ztvárněných bratry Oračky slibuje neustále tryskající proud vulgarit a výhružek s romským akcentem. Marek Severa se k nim díky své inteligenci a schopnosti vyjednávat vloudí, aby pro svou záchranu získal co nejvíce informací o drogovém doupěti dotyčných. Severa se dostává do pořádné šlamastyky, ale také do víru absurdních momentů, ve kterých si Pohl pohrává s kontrasty sociálních statusů a vzdělání dotyčných.
Jeden z narkomanů se Marka ptá: „A co ty víš o byznysu, more? “, Severa odpovídá: „Studoval jsem management obchodu v Číně“, Oračko kontruje: „V Děčíně“? „Ty nemachruj tady na nás, ty …! “
Líbilo se mi i poměrně citlivé a legrační využití postavy Vladimíra Menšíka coby cikánského guru, k němuž navíc rodina Grundzových Marka Severu připodobňuje.
A tak, pod záminkou pomoci s vědomím povinnosti uspokojit informací chtivého Nebřenského, Marek skupince narkomanů začne tvořit jejich byznys plán, do kterého postupně zapojí i další osoby, včetně nemluvného, zakřiknutého kolegy z práce Ceplechy (Vladimír Škultéty). Partička rozjede rozvozovou firmu s příznačným názvem „Perníček“, kterým chtějí nejen zlepšit svou finanční situaci, ale také bojovat s konkurenčním narkomanským gangem „Červeňáků“, kteří jsou úhlavními nepřáteli Grundzů už od nepaměti.
Ještě předtím si Pohl ve scénáří neodpustí několik „nechutností“, například výbuch varny, po němž hlavní kuchař Štefan přijde o několik prstů, které visí na mase, přičemž se mu jeho přičinlivý bratr odpornou ránu snaží ošetřit. Ve filmu není nouze o kopance, facky, nebo bodání nožem. Zkrátka typické mafiánské praktiky.
Sledujeme pomalý osobnostní úpadek Marka Severy, který dlouho odolává, ale nakonec podlehne a taky si „šňupne“. Slušná mluva je rovněž ta tam. Marek nakonec zjišťuje, že byl narkomanskou komunitou zcela pohlcen. Nejdříve jako dealer, postupně i jako uživatel. Své nové identitě se ale nezdráhá a přijímá ji jako přirozený proces adaptace v novém prostředí. Byl totiž zcela vtažen do víru boje proti těm zlým, nepřátelským „Červeňákům“ se slovy: „Rado, neboj, musíme bojovat, přece to nevzdáme! My těm červeňákům ukážeme! “ Zároveň sledujeme až příliš rychlý a trochu kostrbatě ztvárněný přerod ze submisivního klučiny a intelektuála ve vůdčí osobnost a mozek drogového gangu.
V rámci dějové linky u postavy Marka Severy Pohl poměrně sofistikovaně popisuje, jak to asi vypadá, když se slušňák zaplete s narkomany a jak již není cesty zpět.
Morbidnější a škodolibější část mého já zaplesala u příběhu ve chvíli, kdy se ukázalo, že domnělý policista, lovec narkomanů Nebřenský, je vlastně šedá eminence „Červeňáků“, a ještě více v moment, kdy mu Severa chladnokrevně a nemilosrdně prostřelí hlavu s nevybíravým vulgárním dovětkem. Markův přerod v mafiána (kromě výpovědi z práce) je tímto dokonán.
Trochu trapně působí akorát jedna z posledních scének, kdy Severovi klan Grundzů předá jako dar za zásluhy krásnou cikánku, s níž se Marek okamžitě začne olizovat.
Poslední scéna filmu však drobné rozpaky zcela zamaže. Poslední výbuch smíchu, který mi však okamžitě ztuhl na rtech, vyvolal moment, kdy ghettovým panelákem po letech prochází další naivní rekrut (Daniel Žáček), který na schodech zpozoruje narkomana, jenž jej s jehlou v žíle sjede pohledem se slovy: „Co čumíš?“ Netřeba dodávat, že to nebyl nikdo jiný než nebohý Marek Severa.
I přes pár drobností doporučuji „Na plech“ určitě shlédnout. Pokud jste otrlí, máte silné žaludky a smysl pro brutální, černo černý humor, a znáte tvorbu Martyho Pohla, pak jistě nebudete zklamáni.
Zdroje:
Shlédnutí filmu „Na Plech“
https://www.csfd.cz/film/1535731-na-plech/prehled/
https://www.csfd.cz/tvurce/46582-marty-pohl/prehled/
