Článek
Jmenuju se Petra, je mi pětatřicet a mám dvě děti – Lindu (6) a Matěje (4). Vychovávám je tak, aby byly postupně samostatné, aby se nebály požádat o pomoc, ale zároveň aby se nespoléhaly, že všechno udělám za ně. Nechci je přecpávat cukrem, rozmazlovat bez hranic, ani jim splnit každé pípnutí. A především: chci, aby se uměly postarat o různé drobnosti samy.
Moje kamarádka Mirka to má nastavené úplně jinak. Její osmiletý syn Adam je zlatý kluk, ale když ho člověk pozoruje chvíli déle, zjistí, že je vedený jako pětileté batole. Nosí mu svačinu až pod nos, krmí ho, když nechce jíst, obléká ho, protože se mu „nechce“. A když je drzý? Mirka se směje, jaký je „svůj“.
Její manžel jezdí s kamionem a doma bývá sotva pár dní v měsíci. A protože mu je syn vzácný, pokaždé mu přiveze nějakou drahou hračku, nebo minimálně plnou tašku sladkostí. Mirka na to jen kývá – podle ní má přece jedináček dostat všechno, co si přeje.
A mně se poslední rok v tom našem přátelství začíná špatně plavat.
Začátek konfliktů
Jednou jsme se sešly na hřišti. Linda si zapínala mikinu a Matěj si sám zavazoval tkaničky. Trvalo mu to dlouho, ale říkala jsem si: ať si to zkusí, tím se naučí nejvíc.
Mirka to ale nevydržela.
„Petro,“ řekla a zakroutila hlavou, „to ho necháš takhle trápit? Je malý. Já bych to Adámkovi udělala hned.“
„On to dá,“ uklidnila jsem ji. „Chci, aby se to učil. Když to udělám za něj, nebude to umět nikdy.“
Mirka si odfrkla.
„Někdy mám pocit, že jsi na ty děti moc přísná.“
„Přísná?“ zopakovala jsem klidně. „Jen je nechávám trochu růst.“
O pár minut později přiběhl Adam.
„Mami, já mám hlad!“ zakňoural.
Mirka automaticky vytáhla z batohu jogurt, otevřela ho a lžičkou mu ho strčila přímo do pusy.
Podívala jsem se na ni.
„Myslela jsem, že už jí sám.“
„Ale jooo,“ mávla rukou. „Dneska je unavený.“
Byly dvě odpoledne a chlapec spal do devíti. Ale neřekla jsem nic.
Roztahující se příkopy
Neshody přibývaly. Jednou se Mirka urazila, když jsem požádala Lindu, aby si po sobě uklidila pastelky.
„To ji nutíš už i v kavárně uklízet?“ zeptala se ironicky.
„Je to přece její nepořádek,“ odpověděla jsem. „Chci, aby věděla, že věci mají svůj řád.“
„Ty jsi jak z nějaké příručky o pevné ruce,“ vybuchla. „Připadá mi, že se tvoje děti bojí cokoli pokazit.“
To mě bodlo. Linda jí přitom často sama nosí obrázky, aby je ukázala, a Matěj se jí drží za ruku, když jsme venku. Ale Mirka už viděla jen to, co chtěla vidět.
A pak přišel den, kdy to prasklo.
Vyhrocená výměna názorů
Sešly jsme se u ní doma. Seděli jsme v kuchyni a její Adam ležel přes její kolena, i když mu táhlo na devět. Kňoural, že chce video na mobilu. Mirka mu ho okamžitě zapnula.
„Vidíš?“ řekla jsem opatrně. „Tady by možná stálo za to říct počkej chvíli nebo zkus to sám. On už je docela velký.“
Mirka se na mě ostře podívala.
„Tak moment. Ty mi chceš radit, jak mám vychovávat svoje dítě?“
„Nechci radit,“ zvedla jsem ruce. „Jen mi přijde, že… no, že mě poslední dobou pořád kritizuješ, a přitom ty sama..“
„Já sama co?“ skočila mi do řeči.
Nadechla jsem se.
„Pořád ho krmíš, oblékáš a necháš mu projít věci, které bys mu měla vysvětlit. A pak mně říkáš, že jsem přísná. To je hodně to nefér.“
Mirka zrudla.
„Takže já jsem špatná matka?!“
„To jsem neřekla,“ odpověděla jsem pevně. „Jen chci, aby mezi námi byla rovnováha. Abychom si mohly říct názor, ale ne soudně. A hlavně aby sis uvědomila, že každý to máme jinak.“
Adam mezitím zvedl hlavu.
„Mami, dej mi vodu!“
Ani se nepohnul.
Mirka vyskočila a donesla mu ji.
Podívala jsem se na ni trochu významně.
Myslím, že právě v tom okamžiku možná pochopila, co jsem myslela.
Sedla si zpět, dlouho nic neříkala, jen se dívala do stolu.
„Možná… možná ho rozmazluju,“ připustila nakonec šeptem.
„Možná,“ přikývla jsem. „Ale to neznamená, že jsi špatná máma. Znamená to jen, že máme různé přístupy.“
Závěr
Ten den jsme si od sebe daly chvíli pauzu. Ne proto, že bychom se přestaly mít rády, ale protože jsme si potřebovaly obě ujasnit, kde jsou naše hranice.
Po týdnu mi Mirka napsala:
„Promiň. Možná jsem byla kritická, protože jsem vnitřně nejistá. A děsí mě, že to sama nezvládám. Chci to zkusit změnit.“
Odepsala jsem jí:
„Já tě nesoudím. Jen bych byla ráda, kdybychom jedna druhou slyšely, ne napadaly.“
A od té doby je mezi námi víc klidu.
Uvědomila jsem si jednu věc:
Nejtěžší není vychovávat děti. Nejtěžší je ustát rozdílné přístupy mezi dospělými – a přitom neztratit vzájemnou úctu.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
