Článek
Zformovaly se jednak z dobrovolných jednotek Závodních milicí a jednak Závodních stráží sloužících po roce 1945 pro ochranu továren.
Jejich založení posvětil Ústřední výbor Komunistické strany Československa, takže generální tajemník ÚV KSČ byl vlastně jejich vrchním velitelem. Od únorového převratu to byl samozřejmě Klement Gottwald, před rokem 1989 poté Gustáv Husák.
Nepříliš známá a zároveň děsivá skutečnost je ta, že celá existence této násilné organizace byla, až do jejího zániku v roce 1989, kdy byla ještě naposled zapojena do rozhánění demonstrací, nelegální.
Lidové milice byly vlastně soukromé stranické revoluční gardy, dalo by se říci dokonce armáda, která měla v roce 1950 neuvěřitelných 150 tisíc příslušníků. Později jejich počet klesl na cca 80 tisíc, i tak se však jednalo o hrozivě vyhlížející číslo.
Do výbavy příslušníků milicí patřila mnohá výzbroj. Od pistolí, samopalů, kulometů, minometů, přes lehké protiletadlové zbraně, až po snadno přenosná bez zákluzová děla.
Milocionáři pocházeli z různých vrstev, nejčastěji však z řad dělnické třídy. Povětšinou se jednalo o zapálené komunisty, kteří ve jménu hájení bolševických ideologií, byli ochotni a schopni odstřelit kohokoliv s rozdílným politickým, tedy antisocialistickým smýšlením.
Ve svých začátcích (polovina 40.let 20.století) vedle těchto fanatiků tvořili sociální směsici LM i různí kariéristé, bývalí kolaboranti, převlékači kabátů, dokonce bývalí partyzáni, v některých případech i falešní. Později zde byli přijímáni už jen výhradně prověření členové strany.
Kromě organizovaného školení velitelských kádrů, se členové LM zúčastňovali pravidelných cvičení v délce asi 10 hodin měsíčně. Ta zahrnovala střeleckou, nebo taktickou přípravu k boji proti „nepříteli“. Tu vedli instruktoři z SNB.
Milicionáři nováčci museli dokonce složit přísahu, kterou jasně deklarovali své fanatické aktivity: „Já, příslušník Lidových milicí, přísahám, že budu vždy obětavě a věrně sloužit Komunistické straně Československa, dělnické třídě a své socialistické vlasti a upevňovat internacionální svazky se Sovětským svazem a ostatními socialistickými zeměmi. (…) Jsem připraven chránit se zbraní v ruce zájmy strany, revoluční vymoženosti dělnické třídy a socialistický stát před vnitřním i vnějším nepřítelem a v případě potřeby nebudu váhat při jejich obraně položit i svůj život.“ Kromě údajů o Československu, skoro jako byste četli z příručky příslušníka dnešní armády KLDR.
Uniformy milicionářů byly ušity v modré barvě, doplňovala je nízká brigadýrka a typická červená páska s černými písmeny LM na levém rukávu.
Organizačně od 1948 spadaly LM pod Ministerstvo vnitra. Jednotlivé jednotky byly organizovány jako v armádě, tj. vzestupně: družstvo, četa, rota a prapor. LM podléhaly velitelům SNB, a to jak na úrovni okresů, tak i ve vyšších úrovních.
Nejvíce se ve veřejném prostoru hovoří o praktikách StB a SNB. Lidové milice si s nimi ovšem jen tak nezadaly. Spolu s výše zmíněnými organizacemi se LM zúčastňovali mnohých zvěrstev vůči obyvatelstvu. V rámci kolektivizace vyhrožovali sedlákům a tlačili je ke vstupu do JZD, pátrali po jejich utajených zásobách. Znárodňovali malé továrny ve městech a rušili řemeslné živnosti a dílny. Napomáhali krást majetek, asistovali SNB při domovních, či jiných raziích a především se také podíleli na násilném potlačování demonstrací a jakýchkoliv dalších projevů nesouhlasu s politikou KSČ.
Tak jako po vstupu „spřátelených vojsk“, rok poté, v srpnu 1969, kdy došlo v mnoha českých městech k masovým protestním demonstracím, ukázali milicionáři svou tvář. Režim nasadil proti protestujícím mimo jiné dvacet tisíc vojáků, nebo také 27 tisíc příslušníků LM. Komunisté se nebáli použít dokonce i tanky. Jen v Praze jich proti civilistům poslali cca 90. Při potlačování demonstrací se právě milicionáři chovali nejkrutěji. Jejich střelba přímo do lidí si vyžádala 5 mrtvých (tři v Praze, dva v Brně) a mnoho dalších zraněných a zmrzačených. Například historik Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů popisuje jednání LM při demonstracích, které bylo veskrze brutální: „Ti lidé zemřeli následkem zranění střelci z řad Lidových milicí. Někteří zemřeli střelou odraženou od chodníků nebo budov, ale také střelami zezadu do hlavy, na útěku. Takže nestříleli jen do vzduchu a pro výstrahu, ale museli střílet přímo do davu.“ Bárta připomíná i vzpomínky pamětníků, podle kterých byli milicionáři ze zasahujících ozbrojených složek ti nejbrutálnější. „Při varovných průjezdech Prahou pálili z nákladních vozů slepě kolem sebe (…), mlátili klidně staré lidi, ženy, děti… kdo jim přišel pod ruku.“
Nutno dodat, že za tyto zločiny nebyl žádný příslušník milicí odsouzen. Vše se zametlo pod kobercem. Jediné problémy měli akorát zadržení účastníci demonstrací. Ozbrojení soudruzi z LM a SNB sklidili od většiny obyvatelstva jen nenávist a pohrdání. Historik a dokumentarista Jiří Bašta (*1974) v této souvislosti připomíná příběhy z pražských nemocnic v průběhu srpnových událostí. Milicionář Michalec, který ještě se dvěma kolegy přišel k nemocniční vrátnici žádat o sanitku. Vrátná mu začala spílat a její křik přivolal další civilisty a pacienty z ambulance. Všichni se svorně přidali, nadávali milicionáři za boj proti vlastním lidem a vyhrožovali mu zabitím. Michalec musel vyklidit pole a odešel i se svými druhy do nemocnice na Bulovce. Ani tady ale milicionáři nepochopili, zdravotní sestry se jim prý vysmívaly a ani lékaři nejevili o Michalcovo ošetření zájem. Nakonec ho ošetřili až v OÚNZ Praha 9.
Ne každý ví, že nejen Českoslovenští komunisté měli svou vlastní armádu. Od roku 1920 ji měla např. NSDAP, zkráceně nacisté. Jednalo se o paramilitantní, útočné oddíly SA, neboli „hnědé košile“. Podobnost s komunistickou LM je až hrozivě velká. I tyto jednotky měly vojenskou strukturu a několik úrovní velení. Jejich nejvyšším velitelem byl sám Adolf Hitler. Příslušníci SA byli povětšinou také dělníci, měli hnědé uniformy, výcviková střediska i politická školení na výplach mozků. Zatímco českoslovenští komunisté za pomocí Lidových milic pod rouškou znárodňování kradli majetek všem lidem, řekněme prakticky bez rozdílu, nacisté prostřednictvím SA rozkrádali „jen“ majetek Židů.
Lidové milice skončily prakticky až s pádem socialistického režimu. Dne 21. prosince 1989, poté co se vedení KSČ neodvážilo použít již připravených milicí k potlačení listopadových událostí, KSČ na svém mimořádném sjezdu rozhodla LM rozpustit. Do skladů Československé lidové armády bylo v prosinci 1989 vráceno přibližně 70 000 samopalů S 58 (dnes nazývané útočná puška), 7000 kulometů, 20 000 pistolí a na 80 milionů kusů různé munice.
Zdroje:
Kniha: KMENT, Z. Ve stínu rudé hvězdy. Vydalo nakladatelství: Kment Zdeněk - ECHO BOOKS, Valašské Meziříčí 2022. I. vydání.
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Lidov%C3%A9_milice
https://www.totalita.cz/vysvetlivky/milice.php
http://www.csla.cz/armada/ozbrojeneslozky/lm.htm
