Hlavní obsah

Král komedie Louis de Funès se ke slávě prodral až po padesátce. Herecké vypětí se mu stalo osudným

Foto: dostupné na Wikimedia Commons: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Louis_de_Fun%C3%A8s_Suisse_1970.jpg

Louis de Funès v roce 1970

Louis de Funès (1914–1983), vášnivý herec známý svými komickými grimasami a vysokou energií, se proslavil až po čtyřicítce. Navzdory zdravotním problémům (infarkt) nadále točil legendární francouzské komedie a inspiroval diváky po celé Evropě.

Článek

Mládí

Louis de Funès, vlastním jménem Louis Germain David de Funès de Galarza, se narodil 31. července 1914 v Courbevoie u Paříže do rodiny španělských přistěhovalců. Dětství neměl nijak zvlášť snadné – vyrůstal v době první světové války, a ačkoliv se později stal symbolem smíchu, jeho mládí bylo poznamenáno jistou uzavřeností a studem. Nebyl vyloženě premiantem a po škole se živil různými manuálními i administrativními pracemi. Umělecká dráha ho přitahovala až později, když objevil vášeň pro hudbu. Stal se jazzovým klavíristou a řadu let hrával v pařížských nočních podnicích, zejména v Pigallu. Tato etapa mu sice přinesla bohaté společenské kontakty, ale ještě ne slávu – k filmu se dostal až po studiích herectví na pařížské konzervatoři, kde patřil mezi starší studenty.

Postupná cesta k průlomu a herecká kariera

První filmové krůčky podnikl už v roce 1945, ale dlouhou dobu se objevoval pouze v epizodních, často bezejmenných rolích. Byl typickým představitelem „muže v pozadí“ – poslíčka, prodavače, podivína s rychlou gestikulací. Teprve na začátku šedesátých let začala jeho kariéra nabírat obrátky.

Jeho raketový vzestup začal filmem Pouic-Pouic (1963), kde poprvé výrazně ukázal svůj komický talent v hlavní roli. Brzy nato přišla spolupráce s režisérem Jeanem Giraultem a vznik jedné z nejslavnějších francouzských filmových sérií – Četník ze Saint-Tropez (1964). Postava Ludovica Cruchota, malého, energického a panovačného strážmistra, se stala nesmrtelnou. Následovalo pět pokračování, která upevnila jeho status miláčka publika – Četník v New Yorku (1965), Četník se žení (1968), Četník ve výslužbě (1970), Četník a mimozemšťané (1979) a Četník a četnice (1982). Každý díl kombinoval situační humor, fyzickou komiku a typické Funèsovo herecké „vzteklé“ tempo.

Vedle četnické ságy zazářil i v dalších nezapomenutelných rolích – například v Velkém flámu (1966) po boku Bourvila, kde ztvárnil excentrického dirigenta. Ve Fantomasovi (1964–1967) exceloval jako komisař Juve, kde si zahrál s Jeanem Maraisem a jejich rivalita se stala legendární; nebo v komedii Křidýlko nebo stehýnko (1976), kde jako slavný kritik Charles Duchemin bojoval proti fastfoodové kultuře. Mezi jeho klenoty patří i Oskar (1967), Zvíře (1977) a Lakomec (1980), kde se poprvé pustil do adaptace Molièra a uplatnil svůj cit pro klasiku. Skvěle se prezentoval i ve snímcích Pošetilost mocných (1971), Piti Piti Pa (1970), nebo ve ztřeštěné komedii Rabín Jákob (1973).

Zajímavým počinem byla role podnikatele Bouviera v situační komedii Na stromě (1971), kde si zahrál opět se svým synem a také půvabnou Geraldine Chaplinovou, dcerou Charlieho Chaplina.

Zkrátka co film, to perla. V největší míře díky Funésovým cholerickým výstupům, grimasám, a také díky své panovačnosti a despotismu, které ve ztvárnění svých rolí zvládl naprosto mistrně.

Pozoruhodným momentem v jeho životě bylo setkání s českým hercem Františkem Filipovským, který se stal jeho nezaměnitelným českým hlasem. Když se Funès dozvěděl, že v Československu má stálého dabéra, byl prý potěšen, že někdo dokáže přesně napodobit jeho rytmus řeči i prudké změny intonace. Ačkoliv se spolu osobně nesetkávali často, existuje historka z mezinárodního filmového festivalu, kdy se Funès seznámil s českou delegací a byl seznámen s Filipovského prací – ocenil, že „dokáže mluvit stejně rychle, jako myslím já“.

Jeho pracovní nasazení bylo obrovské, ale od poloviny 70. let začaly jeho zdravotní problémy. V roce 1975 utrpěl první vážný infarkt, po němž mu lékaři doporučili zvolnit tempo. Přesto se po krátké pauze vrátil k natáčení a vytvořil ještě několik zásadních rolí. Druhý infarkt přišel roku 1980, krátce po dokončení Lakomce, a po něm se rozhodl přijímat méně projektů. Přesto natočil ještě například film Křidýlko nebo stehýnko či Zelené dědictví (1981).

Náročný herecký projev odnášelo Louisovo zdraví

Jeho komický styl byl extrémně fyzický – rychlé pohyby, prudké změny hlasu, nekonečný sled grimas, kvůli čemuž si vysloužil přezdívku „muž se čtyřiceti obličeji za minutu“. Tento styl byl pro diváky k nezaplacení, ale pro jeho tělo obrovsky náročný. V polovině 70. let prodělal dva těžké infarkty, které ho téměř stály život. Lékaři mu nařídili přísný klid a dietu a dokonce doporučili, aby s natáčením skončil. Funès se však po zotavení vrátil, byť natáčel už v kratších blocích a s pečlivě hlídaným pracovním režimem. Přesto dokázal v roce 1976 natočit třeba Křidélko nebo stehýnko? (L’Aile ou la cuisse), kde jeho komediální energie opět zazářila.

Únik do klidu v osobním životě

V osobním životě byl Funès překvapivě tichý, skromný a uzavřený. Od roku 1943 byl ženatý s Jeanne Barthélemy de Maupassant, pravnučkou slavného spisovatele. Společně měli dva syny – Patricka a Oliviera. Olivier si na přání otce zahrál v několika jeho filmech, mimo jiné i v četnické sérii, ale hereckou dráhu brzy opustil a stal se pilotem Air France. Funès byl oddaný rodině, nesnášel bulvární pozornost a většinu volného času trávil na svém zámku Château de Clermont, kde pěstoval růže a vedl zahradu v téměř bio režimu. Jako hluboce věřící katolík si cenil klidu a odloučení od veřejného života.

Profesionál každým coulem

Kolegové ho popisovali jako profesionála s vysokými nároky – na sebe i na ostatní. K režisérům a hercům, které respektoval, byl loajální, ale dokázal být nekompromisní, pokud se domníval, že se projekt nevyvíjí dobře. Přátelství s Bourvilem patřilo k nejpevnějším vztahům jeho kariéry; Bourvilova smrt v roce 1970 byla pro Funèse velkou ranou. Přesto pokračoval a jeho filmy zůstávaly oblíbené nejen ve Francii, ale i v celé Evropě, včetně tehdejšího Československa.


Srdce jeho náročné hraní nevydrželo


Louis de Funès zemřel 27. ledna 1983 na další infarkt ve věku 68 let. Francie přišla o největšího komika své doby a jeho filmy dodnes přinášejí smích milionům diváků po celém světě. Zanechal po sobě odkaz, který je unikátní – kombinaci neúnavné energie, dokonalého načasování a schopnosti udělat z obyčejné situace nezapomenutelnou komickou scénu.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Louis_de_Fun%C3%A8s

https://cs.wikipedia.org/wiki/Louis_de_Fun%C3%A8s

https://www.louisdefunes.fr/

https://www.allocine.fr/personne/fichepersonne_gen_cpersonne=1145.html

https://www.csfd.cz/tvurce/1997-louis-de-funes/prehled/

https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/98974/louise-de-funese-a-jeho-daber-filipovsky-se-meli-setkat-kdo-jim-v-tom-zabranil.html

Shlédnutí mnoha filmů s Louisem de Funèsem

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz