Článek
Jmenuji se Kristýna, je mi 43 let a se svou tchyní bojuju už roky. Ne nahlas, ne dramaticky. Spíš potichu, vyčerpávajícím způsobem, který vás pomalu ukusuje zevnitř. Největší problém ale není její vztah ke mně. Je to její vztah k mé dceři Nikole.
Nikole je čtrnáct. Citlivá, chytrá holka, která si teprve skládá obraz světa. A moje tchyně to ví. Ví, jak na ni mluvit, jaká slova použít, jak zasít pochybnost a pak ustoupit o krok zpět, aby vypadala nevinně. Dlouhodobě ji popouzí proti věcem, na kterých doma trváme – zlehčuje školu („stejně je to k ničemu“), shazuje autority („učitelé ti jen závidí mládí“), nabádá ji k tajnostem („mamince to neříkej, ta by to nepochopila“) a nenápadně zpochybňuje i mě jako matku.
„Ty máš právo žít po svém,“ říkává jí.
Co už ale neřekne nahlas, že je to bez zodpovědnosti, bez hranic a bez následků.
Právě proto k ní Nikolu moc nepouštím. Ne ze zlé vůle. Ale proto, že jsem už několikrát skládala dceru dohromady poté, co se vrátila zmatená, vzdorovitá a plná cizích názorů, které nebyly její.
Nový rok tchyně vždycky milovala. „Nový začátek,“ říkávala s tím svým zvláštním leskem v očích. A letos ho zjevně vnímala jako ideální příležitost, jak se k Nikole znovu dostat – obejít mě a promluvit přímo k ní.
Bylo po poledni. Seděly jsme s Nikolou v kuchyni, dojídaly čočku a smály se něčemu v televizi, když jí pípnul telefon. Viděla jsem, jak se její výraz změnil.
„To je babička,“ řekla a podívala se na mě nejistě.
„Můžu se podívat?“ zeptala jsem se klidně.
Podala mi mobil, s trochu nedůvěřivým pohledem.
Sms zněla:
„Nikčo, nový rok je ideální čas začít žít podle sebe. Nemusíš poslouchat všechno, co ti doma říkají. Když budeš chtít být víc u mě, klidně mi napiš. Já ti rozumím.“
V tu chvíli se mi stáhl žaludek. Nebyl to první pokus. Ale byl nejpřímější.
„Mami, já… já jsem jí nic nepsala,“ začala Nikola.
„Já vím,“ přerušila jsem ji jemně. „A udělala jsi dobře.“
Vstala jsem, odešla do ložnice a bez váhání tchyni zavolala.
„Prosím?“ ozvalo se sladce.
„Tady Kristýna. Právě jsem si přečetla zprávu, kterou jsi poslala Nikole.“
Chvíle ticha.
„Já jí jen přeju hezký nový rok.“
„Ne,“ řekla jsem pevně. „Snažíš se ji stavět proti mně. A to je hranice, kterou překračovat nebudeš.“
„Ty mi nebudeš říkat, jak mám mluvit se svou vnučkou!“ zvýšila hlas.
„Naopak,“ odpověděla jsem klidně, až mě to samotnou překvapilo. „Já ti to říkám právě teď. Nebudeš ji nabádat k tajnostem. Nebudeš zpochybňovat naše pravidla. A nebudeš jí podsouvat, že doma nemá právo na vlastní názor.“
„Ty ji manipuluješ!“ vyštěkla.
„Ne,“ nadechla jsem se. „Já ji chráním.“
Chvíli bylo ticho. Pak jen chladné: „Tak to si to pamatuj.“
„Pamatuju,“ řekla jsem. „A od teď to bude jasné.“
Když jsem telefon položila, ruce se mi třásly. Nikola stála ve dveřích.
„Nezlobíš se?“ zeptala se tiše.
Objala jsem ji.
„Ne. Jsem na tebe hrdá.“
V tu chvíli jsem věděla, že Nový rok pro mě nezačal předsevzetím o hubnutí ani o větším klidu. Začal rozhodnutím nastavit hranice. A tentokrát je nehodlám pustit.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
