Článek
Jmenuji se Lenka, je mi šestapadesát let, a kdybych měla tchyni Jarmilu popsat jedním slovem, bylo by to „svérázná“. Už od chvíle, kdy jsem ji poznala, bylo jasné, že s ní to nikdy nebude jednoduché. Tvrdohlavá, hrdá, neústupná. Taková žena, která i když ví, že nemá pravdu, raději se pohádá, než aby ustoupila o krok. Manžel se tomu vždycky jen smutně pousmál: „Maminka byla taková celý život.“
Po smrti tchána zůstala Jarmila sama ve starém domě na vesnici. Je jí třiaosmdesát a posledních šest let žila úplně sama. Dům, který kdysi zvládala levou zadní, na ni začal být příliš velký. Schody ji bolely v kolenou, ruce se jí třásly, paměť občas vynechávala. Byly dny, kdy nám sama volala a tiše přiznala: „Lenko, dneska už nemám sílu. Došla bys mi někdy nakoupit?“ Nebo: „Nevím, jestli jsem vypla sporák…“
Jenže pak přišly jiné dny. Dny, kdy tvrdila, že všechno zvládá sama a že ji jen obtěžujeme. „Nejsem žádná neschopná bába,“ rozčilovala se do telefonu. Ty výkyvy byly čím dál častější. Zdravotní potíže se míchaly s vrtochy stáří a my bydleli sto padesát kilometrů daleko. Přes týden jsme prostě pomoct nestíhali.
S manželem jsme se dlouho radili, jak tchyni pomoct, až jsme se odhodlali k návrhu zajištění pečovatelky. Nešlo o nic dramatického – nákup, úklid, praní, občas pomoc s hygienou. Když jsme to Jarmile řekli poprvé, čekala jsem výbuch. Místo toho jen mávla rukou. „No tak jo, když myslíte,“ řekla překvapivě klidně. Dokonce bez řečí podepsala smlouvu. Ten den jsem měla pocit vítězství. Úlevy. Klidu.
„Uvidíš, mami, budeš spokojená,“ říkal manžel.
„Aspoň nebudu pořád sama,“ dodala tehdy Jarmila skoro smířlivě.
První návštěva byla domluvená za tři dny. Já si v duchu představovala, jak si tchyně s pečovatelkou povídá, jak jí někdo pomůže a ona si konečně odpočine. Byla jsem klidná. Až do chvíle, kdy mi zazvonil telefon.
„Paní Nováková?“ ozval se cizí, opatrný hlas. „Volám z pečovatelské služby… ohledně vaší tchyně.“
„Ano?“ sevřel se mi žaludek.
„Bohužel… při příchodu naší pracovnice se vaše tchyně zamkla v domě a pustila na ni psa. Byl sice malý, ale kolegyně se lekla a raději odešla.“
Na chvíli jsem nebyla schopná mluvit.
„Prosím… cože?“
„Musím vás upozornit, že pokud by se podobná situace opakovala, budeme nuceni smlouvu vypovědět,“ dodala vedoucí věcně, ale s nádechem lítosti.
Položila jsem telefon a okamžitě volala tchyni. Zvedla to hned.
„Jarmilo, co to mělo znamenat?“ vyhrkla jsem.
„Jaká pečovatelka?“ vyjela po mně. „Já žádnou pomoc nepotřebuju!“
„Ale vždyť jsi sama souhlasila… podepsala jsi smlouvu,“ snažila jsem se mluvit klidně.
„Vy ze mě děláte neschopnou! Já si poradím sama!“ křičela do sluchátka.
„Pustit na někoho psa?“
„Ať mi nikdo neleze do baráku!“ byl poslední výkřik a pak ticho.
Rozhovor trval sotva pět minut, ale mně připadal nekonečný. Seděla jsem s telefonem v ruce a cítila směs vzteku, bezmoci a studu. Pak jsem znovu vytočila číslo pečovatelské služby a smlouvu sama zrušila. Neměla jsem sílu bojovat.
Říká se: komu není rady, tomu není pomoci. Dlouho jsem si to opakovala. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi vrtalo hlavou, jestli je to opravdu jen tvrdohlavost. Nebo jestli se u Jarmily neprojevuje něco vážnějšího. Strach. Zmatek. Nemoc, která mění člověka zevnitř.
Jedno ale vím jistě. Takhle to nechat nemůžeme. S manželem musíme najít jinou cestu. Přesvědčit ji, dostat ji k lékaři a zjistit, co se vlastně děje. Protože možná nejde o to, že by pomoc nechtěla. Možná se jen bojí, že s ní přichází konec její samostatnosti. A to je strach, který se dá pochopit.
Příběh byl napsán na základě zkušeností autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
