Článek
Jmenuju se Karolína, je mi 35 let, a ještě dnes mám v sobě směs studu, hněvu a zoufalství.
Ten večer jsem právě uspala Šimona. Bylo kolem půl deváté, v bytě byl klid a já jsem poprvé za celý den seděla na gauči, když mi přišla zpráva od Martina.
„Bavííme seee! 😂🔥“
A k tomu selfie plné rozesmátých lidí, prázdných kelímků a blikajících světel.
Podívala jsem se na fotku jen ze slušnosti. Byla jsem unavená, lehce rozespalá… jenže pak mě cosi píchlo do očí. Něco nesedělo.
Přibližovala jsem fotku.
A pak se mi zastavil dech.
Martin měl na hlavě kšiltovku. Tu kšiltovku.
Tu, kterou mu kdysi dala Petra – jeho bývalá přítelkyně, toxická, manipulativní, žena, která nám první rok manželství zničila tak, že jsem skoro odešla.
A kterou mi Martin jednou podal do ruky se slovy:
„Ať máš jistotu, že je konec. Už ji nechci ani vidět.“
Jenže teď ji měl na sobě. Na té fotce. A byl uprostřed bujaré oslavy, kde zjevně nebyl žádný důvod, aby někdo z přítomných tahal z kapsy dárky od jeho ex.
A v tu chvíli jsem věděla:
Je tam. Petra je na té oslavě.
Zamrazilo mě. Vybavila jsem si všechny ty roky léčení, sliby, prosby, hádky, omluvy.
A pak to, jak mi ještě dneska dával pusu do vlasů, když odcházel.
„Neboj, lásko. Bude to jen sranda. Vrátím se brzo.“
Nepřemýšlela jsem.
Začala jsem mu balit věci. A nebylo jich málo.
Ráno dorazil domů. Ještě podnapilý, s očima přivřenýma a úsměvem, který ztuhl hned ve dveřích.
„Co se… co se děje?“
„Tohle. Vysvětluj.“
Strčila jsem mu telefon přímo před obličej.
„Ale… počkej… to není…“
„Ne. Mluv.“
Začal blekotat výmluvy, které z něj páchly alkoholem stejně jako jeho dech.
„Petra tam nebyla!“
„Tak odkud máš TUHLE kšiltovku?!“
„To… to mi donesl její kamarád. Jen tak. Ze srandy.“
„Ze srandy? Když tě tvoje bývalá znovu kontaktuje?“
Bylo to trapné. Ubohé.
A hlavně lživé.
„Karol… přísahám, že tam nebyla, fakt ne…“
Vyhodila jsem ho.
Bez křiku. Bez hysterie. Bez slz.
Jen jsem ukázala na dveře.
O pár hodin později na můj dotaz mi psali první lidé z oslavy.
Nezávisle na sobě. Upřímně.
A někdy až moc detailně.
Petra tam byla.
A ne jen „tam byla“.
Seděla vedle Martina.
Smála se s ním.
Objímala ho, když se fotili – prý to bylo „jen kamarádské“.
A podle dvou svědectví spolu strávili delší čas na balkoně. Sami.
Jestli mezi nimi něco bylo?
To už se nejspíš nikdy nedozvím.
Možná ano. Možná ne.
Ale to, že mi lhal – to je jisté.
A já dnes sedím u stolu, Šimon si na zemi staví z kostek věž, a já přemýšlím nad tím, že tahle věž má pevnější základy než naše manželství.
A poprvé vážně uvažuji o tom, že podám žádost o rozvod.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
A já se Vás ptám, má dát Karolína Martinovi ještě jednu šanci?
- Ano, zaslouží si poslední pokus
- Ne, měla by podat žádost o rozvod
Pište do komentářů.
