Článek
Jmenuju se Marie a nikdy jsem si nemyslela, že jednou budu sedět u okna, dívat se na vánoční stromek a cítit místo radosti jen prázdnotu. Ale přesně tak to dopadlo.
Mám dva vnuky — Tomíka (6) a Matýska (4). Jsou to živé děti, které milují auta, stavebnice a blbinky, u kterých se člověk zasměje. A já, protože jsem je hlídala pravidelně skoro od narození, VÍM, co je baví. Vždycky jsem se těšila, až jim vyberu nějakou radost.
Jenže moje snacha Veronika si to představovala jinak.
„Prosím tě, Marie, oni nepotřebují plastové nesmysly,“ říkávala často, když jsme se o tom bavily. „Kluci jsou ve věku, kdy by měli rozvíjet jemnou motoriku, předčtenářské dovednosti…“
„Ale Verunko,“ odpovídala jsem jí trpělivě, „s tímhle si hrají, když jsou u mě. Vidím to.“
Jenže ona mávla rukou, jako kdybych byla nějaká zpátečnická bába, která nerozumí moderní výchově.
Napětí mezi námi rostlo. Hlavně protože se nejednalo jen o hračky.
Začala mi říkat, jak mám kluky uklidit, jak jim mám podávat svačinu, jak dlouho mají spát… Kolikrát jsem si připadala spíš jako služka než babička.
A pak přišel listopad a s ním poslední kapka.
Seděly jsme u nich v obýváku a řešily Vánoce. Já se naivně zeptala, co by klukům udělalo radost. Veronika se na mě podívala s hranou zdvořilostí.
„Víš co, Marie… já bych byla nejradši, kdybys jim letos nedávala nic.“
„Nic?“ zopakovala jsem nechápavě. „Ani malou věc? Vždyť… Vždyť jsou to moje vnoučata!“
Povzdechla si.
„Ježíška si užijí. Ale ty… ty jim dáváš zbytečnosti. A já nechci, aby měli doma bordel. Prosím, respektuj to.“
Tahle slova mě bodla. A nejen ta — ale způsob, jakým je řekla.
Jako kdybych já byla problém. Já, ne ona.
Hádka se stupňovala. V jednu chvíli už jsem ani nevěděla, co na sebe obě dvě křičíme. Vím jen, že jsem odcházela s pocitem, že jsem přišla o rodinu.
A tak jsme strávili Vánoce odděleně. Snacha si prosadila svou: nic jsem klukům nedala.
Ježíšek jim donesl dárky, takže si ničeho nevšimli… ale já? Já jsem se dívala na prázdné místo pod svým stromkem a cítila slzy, které jsem už neměla komu skrývat.
Pak přišel moment, který mě doslova zlomil.
Našla jsem tam taky dárek – od Veroniky. A já, hloupá, jsem doufala, že třeba… třeba si mě chtěla udobřit.
Rozbalila jsem to pomalu. A když jsem viděla obsah, zamrazilo mě.
Sada na úklid.
Nové hadry, gumové rukavice, sprej na mastnotu a dokonce malý kartáček na detaily.
Jako kdyby mi chtěla říct:
„Tady, Marie. Takhle si aspoň můžeš uklidit ten svůj chaos. A takhle bys měla uklízet, když hlídáš kluky.“
Seděla jsem tam, zírala na to a cítila, jak se mi bortí celé Vánoce.
„Tak tohle… tohle už ne,“ zašeptala jsem sama sobě.
V tu chvíli jsem věděla, že Veroničiny roky poučování, zákazů a posměšků už překročily mez.
Od té doby spolu nejsme v kontaktu. Ani ona to nevyhledává — ale velmi se jí hodí, že jí hlídám kluky. Potřebuje mě víc, než si je ochotná připustit.
A já?
Já stojím na křižovatce.
Pokaždé, když si vzpomenu na ty gumové rukavice zabalené v červeném papíru, říkám si, že už je čas udělat něco ráznějšího.
Něco, co rozhýbe tu naši zatuchlou rodinnou dynamiku.
Možná přestanu hlídat.
Možná si s ní naposledy promluvím z očí do očí.
A možná… možná si jednou najdu způsob, jak klukům říct, že babička je měla ráda i tehdy, když nesměla dát ani maličkost.
Ale jestli vím něco jistě, tak tohle:
Tyhle Vánoce mi Veronika vzala. Ale další už jí nedám.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
