Článek
Jmenuji se Martina, je mi 28 let a dlouho jsem si myslela, že když dáváte lásku, radost a svobodu, nemůže vám to nikdo vyčítat. Bohužel jsem se šeredně mýlila.
Když jsem Jakuba poznala, bylo mu 25 let. Byl hodný, slušný, chytrý… ale zároveň zvláštně stažený. Jako by se pořád omlouval za to, že existuje. Žil sám s matkou v bytě, kde měl všechno – vyprané prádlo, teplé večeře, vyžehlené košile, připravený program na víkend. Nemusel se o nic starat.
Jenže časem jsem pochopila, že ten komfort měl svou cenu.
Já mám někdy pocit, že nemůžu ani nadechnout,“ řekl mi jednou večer, když jsme seděli na lavičce v parku.
„Jak to myslíš?“ ptala jsem se opatrně.
„Jako bych byl pořád v kleštích. Když nejsem doma, volá. Když jsem doma, ví, co bych měl dělat. A když chci něco jinak… tak je smutná. Nebo nemocná.“
Jeho matka o něm mluvila jako o svém smyslu života. „My dva jsme si vždycky vystačili,“ říkávala. A já tehdy ještě nechápala, že v té větě pro mě vlastně není místo.
Zamilovali jsme se. Opravdově, dospěle. Začali jsme jezdit na výlety, plánovat cesty, smát se maličkostem. Ukazovala jsem mu, že život nemusí být jen povinnost a ohledy na ostatní. Že je v pořádku říct „chci“.
A on se měnil. Pomalu, ale jistě.
Když oznámil matce, že se chce odstěhovat, plakala.
„A co já?“ ptala se ho.
„Mami, já tě neopouštím,“ odpovídal klidně. „Jen chci žít svůj život.“
Stála jsem tehdy stranou a doufala, že čas to spraví. Že bolest přejde, vztahy se urovnají. Když jsme se vzali, tchyně mi gratulovala. Usmívala se. Ale něco ve vzduchu bylo těžké.
Poznámky přibývaly nenápadně.
„Dřív býval Jakub doma víc.“
„Teď pořád někde lítáte.“
„Já jsem ho vychovala jinak.“
Myslela jsem si, že to vyšumí.
Nevyšumělo.
O několik let později, při rodinném setkání, kde bylo víc lidí, se na mě najednou otočila a bez studu řekla:
„Ty jsi mi ho ukradla. A zkazila jsi ho. Dřív byl spořádaný, teď jen cestuje, směje se a nic neřeší.“
Ztuhla jsem. V místnosti bylo ticho. Jakub zbledl.
„Mami, to není pravda,“ ozval se. „Martina mě naučila žít. A jsem za to vděčný.“
Řekl jí to už několikrát. Že je šťastnější. Že se raduje z přítomnosti. Že se naučil neřešit každou maličkost. Dokonce jí jednou řekl:
„Kdybych Martinu nepotkal, pořád bych jen plnil očekávání.“
Tato slova jí urazila ještě víc. Měla ale smůlu. Buď se naučí respektovat, že její syn žije dospělý život bez ní, nebo bude nadále zavřená ve své zhrzenosti, která jí nepustí dál.
S Jakubem dnes plánujeme dítě. Těším se a zároveň vím, že nechci zopakovat stejnou chybu. Jakub s matkou zůstal v kontaktu. Volá mu skoro denně. On odpovídá slušně, ale odměřeně.
A já to respektuju. Protože vidím její odstrašující příklad a nechci se snížit na její žárlivou úroveň. Chci vědět, že se o mě může Jakub opřít a že mu dám tolik potřebný klid.
Nechci být žena, která si syna přiváže k sobě tak, že ho udusí láskou. Nechci mu dávat dokonalý servis, ale pocit naplněného života.
A vím, že právě to je důvod, proč mě Jakub miluje.
Možná jsem pro tchyni ta, která „ukradla a zkazila“.
Ale pro svého muže jsem ta, která mu konečně dovolila dýchat.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
