Článek
Když se dnes ohlédnu zpátky, říkám si, že jsem měla tušit problém už ve chvíli, kdy mi tchyně volala s tím svým klasickým: „Martino, a co budeš na té oslavě vlastně podávat?“
Vždycky se ptá, ale nikdy není spokojená. Jenže tentokrát jsem byla pevně rozhodnutá být upřímná.
„No…“ začala jsem opatrně, ale jasně, „budou mini kuřecí špízy, salát s čerstvou zeleninou, domácí pečivo a pár slaných koláčů. A na sladké jen malá ovocná mísa a mini tvarohové řezy.“
Na druhém konci drátu se rozhostilo ticho. Takové to výhružné, kdy skoro slyšíte, jak tchyně nasadila brýle, našpulila rty a přejela si rukou přes zástěru.
„A to je jako co?“ zeptala se po chvíli.
„No… jídlo?“ zkusila jsem.
„To nejsou jídla, Martino. To je… občerstvení pro králíky.“
A pak se zasmála. Takovým tím posměšným způsobem, kdy je jasné, že je právě přesvědčená o své nadřazenosti. Já jsem jen zhluboka vydechla. Byla jsem zvyklá – moje tchyně je známá gurmánka tradiční české kuchyně a považuje ji téměř za kulturní dědictví. A hlavně za jedinou správnou možnost. Já naopak vařím lehčí věci, i když maso mám ráda – jen prostě nemusí být utopené ve smetaně a půl kile sádla.
„No nic,“ řekla jsem a usmála se do telefonu, i když to neviděla. „Tak se uvidíme v sobotu.“
Jenže to jsem ještě netušila, jakou show si připraví.
Sobota. Všechno nachystané, stoly upravené, jídlo vonělo, hosté se scházeli. Já si říkala, že se možná pletu, že tchyně tentokrát nebude přehánět. A pak se otevřely dveře.
Vstoupila tchyně. A s ní… kabelka velikosti menšího stáda divočáků a v druhé ruce obrovský hrnec přikrytý pokličkou.
„Tak jsem to radši udělala po svém,“ pronesla vítězoslavně hned od dveří, ještě než mě pozdravila. „Aby tady lidi měli co jíst.“
„Mami…“ vydechl můj muž, ale nedořekl nic. Já jen zamrkala.
„Co to…?“ začala jsem, ale ona mě přerušila.
„Svíčková,“ oznámila hrdě. „S knedlíkama. A SEGEDÍN! A taky jsem přinesla svůj jablečný koláč. Ne, Martino, to tvoje ovoce… to by nikdo nejedl, že, paní Novotná?“ obrátila se na sousedku, kterou sotva znala.
„Ale já mám ovoce ráda…“ pípla paní Novotná.
„No vidíte, to máte z toho dnešního moderního trendu,“ přerušila ji tchyně a už si to šinula do kuchyně, jako by byla doma. Začala vytahovat svoje nádoby, lžíce, misky – všechno připravené k tomu, aby obsadila půlku stolu.
A pak to začalo.
„Ochutnejte svíčkovou, děti,“ strkala talíře každému, kdo prošel kolem. „Nebo segedín! A NEBO aspoň ten koláč! To, co tu má Martina…“ dramaticky rozhodila rukama směrem k mému stolu, „to je takové… dietní. Aby se neřeklo.“
Hosté se na mě omluvně usmívali. Někteří zkusili moje jídlo, jiní se nechali vtáhnout do tchynina víru knedlíků a smetany. Já se snažila zůstat nad věcí. Byla to přece oslava. Moje oslava. V mém domě. To jsem si opakovala jako mantru.
Jenže tchyně si neodpustila další jedovatosti.
„Martino, ty špízy jsou studené.“
„Ten salát je nějak moc zelený.“
„Ty tvoje řezy… nejsou sladké. To jsi zapomněla cukr?“
„Kdybys jedla pořádně, nemusela bys chodit tak často běhat.“
To poslední zabolelo. Ale jen na chvíli. Pak se ve mně cosi zlomilo.
Postavila jsem se, pozvedla sklenici a s úsměvem prohlásila:
„Milí přátelé, děkuju, že jste přišli. Ať už jíte svíčkovou, moje špízy, nebo jenom ovoce – hlavně že jste tady. A mami…“ obrátila jsem se k tchyni, „jsem ráda, že sis oslavou udělala radost.“
Lidé se zasmáli. Někteří až moc nahlas. A tchyně poprvé za celou dobu zmlkla. Jen tak na půl vteřiny, ale i to se počítá.
A víte co? Nakonec se snědlo všechno. Moje jídlo, její jídlo, dokonce i to ovoce. A já si uvědomila, že jestli mě někdo naučí trpělivosti, nebude to meditace, bude to moje tchyně.
A možná… možná je to tak v pořádku. Protože každá rodina má svůj kolorit. A ta naše má prostě navíc i hrnec svíčkové v kabelce.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
