Článek
Štědrý den začal idylicky – sníh padal, děti pobíhaly v obýváku a já přemýšlela, zda dobalit poslední dárky, ještě schované ve skříni.
Na to se ve dveřích se objevil tchan a za ním tchyně s hrdým výrazem a tácem domácího bramborového salátu.
„Marti, děti, přinesla jsem vám salát! Připravila jsem ho s láskou. To je recept, který znají jen vyvolení,“ oznámila.
Já se snažila tvářit nadšeně: „Děkujeme, mami, to je moc milé.“
Děti očichávaly tác: „Mami… no, voní trochu zvláštně.“
Manžel se zakousl a nadšeně pronesl: „To je fakt geniální! Dej mi ještě!“
Během dne jsem opatrně čichala k salátu a mumlala: „Hm, něco mi říká, že dětem raději uvařím brambory zvlášť.“
Kolem poledne zazvonil telefon. Tchyně: „Jak salát chutná? Všechno v pořádku?“
Manžel, který nemohl vydržet do večeře mumlal s plnou pusou: „Skvělé! Je to… mňam, mňam…“ (po krátkém koktání přidává šeptem ke mně): „Marti, snad jen já… trošku… divně se cítím…“
Tchyně pouze radostně podotkla: „To jen znamená, že je opravdu domácí!“
Odpoledne od ní přišel další telefonát:
„Marti, už jste ochutnali moje tajné ingredience?“
Neprozradila jsem nic a jen jsem opatrně podotkla: „Ano, mami… a zdá se, že manžel si s nimi moc nerozumí.“
„Nerozumí?“ Tchyně se zasmála. „To je normální! Každý silný recept má svou cenu.“
Večer, u Štědré večeře, tchyně už u nás nebyla. Děti jedly své vlastní brambory a já sledovala manžela, který se stále tvářil spokojeně – až do chvíle, kdy se jeho výraz změnil.
„Marti… břicho… hrozně mě bolí…“
„Cože?“ ptám se vyděšeně.
„Možná… salát?“ zamumlal, svíjejíc se.
Děti se lekly: „Tati, co se děje?“
„Nic, zlato, jen malá potíž,“ snažila jsem se uklidnit.
Během hodiny se situace zhoršila natolik, že jsem ho musela odvézt na pohotovost. Lékaři ho poslali rovnou na gastro a nasadili striktní dietu: rýže, rohlíky, maximálně mrkev. Cukroví? Zapomeňte.
Další den zavolala tchyně: „Tak, jak salát chutnal?“
„Drahá, jen pro tvou infornaci, Kája je na dietě . Ale tvůj experiment dopadl opravdu výborně,“ odpověděla jsem ironicky.
„Cože? Ale připravila jsem ho s láskou!“
„Láska je fajn, mami, ale možná příště zkus konzultovat s rodinou, než někoho téměř otrávíš.“
Manžel si neodpustil: „Mami, příště, až budeš chtít někoho krmit, radši nás upozorni, že experimentuješ!“
Děti se smály: „Tati, můžeme příště jen očichat salát a nejezdit ho?“
„Ano, přesně tak,“ souhlasila jsem s úlevou.
Od té chvíle vím, že od tchyně už z její kuchyně nic nepozřu. Její hrdinská role „zachránkyně světa“ zůstane doma – my si raději dáme jistotu v jídelně ve čtvrté cenové, a bez nočních návštěv gastro oddělení nemocnice.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
