Článek
Jmenuju se Michal, je mi devětadvacet a s Petrou žijeme čtyři roky. Nejsme zasnoubení, nemáme děti, ale náš vztah nikdy nebyl jednoduchý. Ne proto, že bychom se nemilovali, ale proto, čím si ona prošla dřív, než jsme se potkali. Věděl jsem to od začátku. Nehrála si na svatou. Řekla mi otevřeně, s kým se stýkala, jaké večery tehdy byly – hodně alkoholu, tráva, možná i něco horšího. Lidi, kteří se smáli jen tehdy, když byli mimo realitu.
Nechci si hrát na zachránce, ale pravda je, že když jsme se dali dohromady, postupně se od té party odstřihla. Ne ze dne na den. Byly to hádky, ticho, návraty, sliby. Ale zvládli jsme to. Její rodiče mi jednou řekli, že mají pocit, že jsem ji „vytáhl z průšvihu“. Já to tak nevnímal. Jen jsem ji miloval a chtěl, aby neskončila někde, kde by se jednou sama sobě ztratila.
Zároveň jsme si ale uměli užívat. Koncerty, kluby, diskotéky. Dokud nebyly povinnosti, chodili jsme rádi mezi lidi. Smích, hudba, pocit, že jsme mladí a svět je otevřený.
Ten večer byl přesně takový. Plný dům. Světýlka, plný parket, hudba tak hlasitá, že jste ji cítili až v hrudi. Petra byla víc rozjetá než obvykle. Smála se, tančila, objímala mě kolem krku. Říkal jsem si, že je to v pohodě. Pár drinků, dobrá nálada.
Pak se ke mně naklonila a řekla: „Já si jen odskočím, jo?“
Usmál jsem se. „Jasně.“
Zůstal jsem stát u baru. Minuty ubíhaly. Nejdřív jsem tomu nepřikládal význam. Fronta na záchod, známí, cokoliv. Ale když se nevracela ani po dvaceti minutách, začalo mi to vrtat hlavou. Ten pocit přišel pomalu, plíživě. Ne panika. Spíš takové tiché napětí v hrudi.
Šel jsem ji hledat.
A pak jsem ji uviděl.
Seděla u stolu s nimi. S partou, od které jsme ji před čtyřmi lety pracně odtahovali. Tváře, které jsem znal jen z vyprávění, a pár jsem jich už kdysi zahlédl. Smích, sklánění hlav k sobě, ruce na stolech s drinky. Petra se smála. Takovým tím smíchem, který jsem si pamatoval jen z jejích starých historek.
V tu chvíli se mi sevřela hruď. Doslova. Nemohl jsem se nadechnout. Stál jsem tam a měl pocit, že mi někdo podkopl nohy. Hlavou mi projelo všechno – ty noci, kdy brečela, když mi vyprávěla, kam to tehdy směřovalo. Strach jejích rodičů. Moje vlastní obavy, které jsem si nikdy nepřipouštěl.
Chvíli jsem nebyl schopný říct ani slovo.
Pak jsem si k nim sedl. Nenápadně, ale s jasným cílem. Naklonil jsem se k Petře, dotkl se její ruky a řekl jí, že bych s ní rád mluvil stranou. Nejdřív se zasmála. „Počkej chvilku.“ Ta „chvilka“ byla nekonečná.
Nakonec se mi ji podařilo odtáhnout. Od baru dál, kde už nebylo tolik lidí. Ale už bylo pozdě. V ní se něco vzbouřilo. Vyjela po mně, že ji hlídám, že jí nic nedovolím, že má pocit, jako by byla malé dítě. Snažil jsem se mluvit klidně, vysvětlovat, že nejde o kontrolu, ale o strach. Že se bojím o ni. O nás.
Nevnímala to.
Hádka se vyhrotila. Slova byla ostřejší, hlasitější. Lidi se otáčeli.
A pak prostě odešla. Utekla z diskotéky ven. Já za ní vyběhl, ale už byla pryč. Ten večer neskončil objetím, ale tím, že mi napsala, že jede spát k rodičům.
Několik dní bylo ticho. Těžké, dusivé ticho. Pak přišla. Stála ve dveřích, střízlivá, unavená, s očima plnýma lítosti. Omluvila se. Řekla, že to byl zkrat, že si neuvědomila, co ve mně vyvolala. Věřil jsem jí. Nevyčítal jsem jí to. Věděl jsem, že ten večer nebyl plán.
Ale něco se ve mně změnilo.
Najednou jsem si uvědomil, že ještě není tak pevná, jak jsem si myslel. Že některé dveře v ní nejsou úplně zavřené. Chci s ní zůstat. Miluju ji. Ale bojím se chvíle, kdy na tu partu znovu narazí. Bojím se, že důvěra, kterou jsme budovali roky, se dá rozbít během jedné věty: „Já si jen odskočím.“
A tak jdeme dál. Spolu. S láskou, ale i s opatrností. Protože někdy největší strach nepřichází z minulosti samotné, ale z vědomí, že se může znovu ozvat.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
