Článek
Od „vítězného února“ v roce 1948 se tehdejší prezident ČSR, alkoholik, vrah a sedmilhář, Klement Gottwald, snažil skrze zákony „šité na míru“, lidové milice, pomahače režimu, přetvořit českou kotlinu v nechutný vojenský stát. Každý uvědomělý občan měl pouze sloužit komunistickému zřízení.
Hledání třídních nepřátel a domnělých „rozvracečů“ režimu se stalo každodenním chlebem vykonavatelů státní moci, po dlouhou dobu řízené z Moskvy samotným „baťuškou“ Stalinem prostřednictvím jeho oddaných užitečných idiotů v československém satelitu. Pro vynucení poslušnosti skrze zastrašování a terorizování sloužila hlavně v letech 1948-1951 tajná policie - StB. Nejen v této době vynikali pracovníci této obludné organizace mimořádnou krutostí a zvrhlými praktikami.
Není žádným tajemstvím, že v naprosté většině případů neměli dokončené ani základní vzdělání. Hlavní pro jejich práci byla naprostá oddanost a loajalita vůči lidově demokratickému zřízení. Příslušníci StB byli režimem pečlivě prověřováni (tedy jejich třídní původ, ideologické názory a postoje). Základem pro službu těchto poskoků nejtvrdšího totalitního režimu konce 40. a začátku 50.let byl maximální výplach mozku.
Do jisté míry byla vyžadována i dobrá fyzická kondice. Mlátit někoho dvacet hodin obuškem, a ještě u toho řvát, to není práce pro kohokoliv. Přednost dostávali třeba soudruzi se sadistickými sklony a další podobní psychopati.
Nejčastěji byli trýzněni lidé naprosto nevinní. PhDr. Zdeněk Kment, historik, politolog, vykonstruované procesy trefně přirovnává ke středověkým procesům čarodějnickým. Vyslýchání a mučení obětí StB sloužilo pouze k upevňování státní moci. Vyšetřovaný byl nelidsky týrán, aby doznal se k domnělým přečinům proti socialistickému zřízení, sabotáži, či k jiným nesmyslům. Následně byl donucen podepsat prohlášení, že přiznání nebylo učiněno pod nátlakem. Poté byla dotyčná oběť mnohdy bez milosti popravena. Bylo to zcela absurdní divadlo. Zatčený se dobrovolně přiznal k velezradě, i když věděl, že jej za to čeká oprátka.
Vyšetřovací metody byly velmi kruté. Soudruzi vyšetřovatelé se dosti inspirovali mimo jiné sovětskými poradci, kteří do ČSSR jezdili československé soudruhy učit, jak „se to správně dělá“. Nejlépe v tom prosluli zejména sovětští odborníci NKVD Lichačev a Makarov. První, co po příjezdu v roce 1949 na pozvání Gottwalda udělali, bylo, že zkritizovali práci StB a prohlásili, že se s třídním nepřítelem jedná v rukavičkách. V jedné ze zpráv Makarov prohlásil: „Byli jsme překvapení neschopností československých soudruhů.“ Navíc měli k ruce příručku generálního prokurátora SSSR Andreje Junurajeviče Vyšinského, který byl jakýmsi duchovním otcem StB a proslul neuvěřitelnou krutostí v rámci totalitních praktik uvnitř Sovětského svazu. Ten se „proslavil“ tezí, že „korunním důkazem je samotné přiznání obžalovaného“.
Naprosto běžné bylo při výsleších zastrašování a vyhrožování. Hrozivě zněla z úst estébáků rovněž pohrůžka deportací do Sovětského svazu. Josef Hurbič při rehabilitačním řízení uvedl, že ho estébáci Holub a Grebeníček (pozn. - otec známého komunisty Miroslava Grebeníčka) mučili nejen fyzicky, ale i psychicky, a to například výhružkami smrtí. Fyzické trýznění Hurbiče probíhalo následovně: „Vzali oprátku, dali mi ji kolem krku, otevřeli dveře, a přes ně mě na této oprátce vytahovali nahoru tak, až jsem ztratil vědomí. Nato mě polili kbelíkem vody a věšeli znovu“.
Při výslechu se vyšetřovanému zavazovaly oči páskou nebo se přes celý obličej pokládal mokrý ručník, který se oběti popř. nacpal i do úst. Šlo o to, aby nekřičel a neviděl, kdo ho týrá. Do takto připravené oběti se kopalo, padaly facky i rány pěstí. Mlátilo se obvykle do bezvědomí, obušky, gumovými hadicemi, popř. co bylo po ruce. Výsledkem byly polámané kosti, žebra, vyražené zuby.
Týrání zřízenců StB se často stupňovalo. Oběť připoutali k posteli nebo k jiné podložce a byli ji přes obnažená chodidla gumovým obuškem nebo rákoskou. Když měli vyslýchaní rozbitá chodidla, museli bosky běhat a dělat dřepy, než padli. Běžným se stalo pálení hořícími cigaretami, mačkání varlat či vrážení špendlíků pod nehty nebo strhávání celých nehtů.
„Českou“ novinkou a vrcholem komunistického mučení byl však jiný prostředek. Tzv. indukční aparát, lidově nazvaný elektrické boty. Jednalo se o dvě kovové destičky, asi 25 cm dlouhé a 6-7 cm široké, napojené přes dráty na zdroj elektřiny, které se týraným vkládaly do bot. Příslušník pak dle libosti mačkal knoflík. Takový výslech mnohdy trval celou řadu hodin. Účinky elektrického proudu popsala soudní znalkyně v obžalovacím spisu A.Grebeníčka a L.Hlavačky v roce 1997: "… může dojít při mučení elektrickým proudem k mocnému podráždění svalů, k technickým křečím, k zástavě srdce až k úmrtí. Dochází i k poškození ledvin, zlomeninám kostí apod. “ František Oravec z Velkých Karlovic zkusil elektrické boty na vlastní kůži: "Kroutilo se mi celé tělo, padal jsem na zem a musel jsem snášet strašné bolesti. Podobně vypověděla další oběť estébáckých výslechů Bohumil Zhof: "Do bezvědomí. Mlátili mě po patách. Pak jsem procitl a musel kolem nich chodit a běhat. To se opakovalo znovu. Zase do bezvědomí… Boty mi dali na nohy, vy jste byli v té chvíli jen v ponožkách nebo bosky. Ta elektřina byla nejhorší. To člověka úplně zvedlo ze židle, celého ho to zkřivilo. A pak jste spadli na zem. “
Mezi další vyslýchací metody patřila například tzv. „síta“. Šlo o úzké cely, v nichž byla nainstalována drátěná pletiva pohybující se nahoru a dolů v úhlech asi od třiceti stupňů, takže vězněný byl nucen se stále ohýbat. Zadržené dozorci někdy připoutávali pouty za ruce k mřížím tak, že se podlahy dotýkali pouze špičkami prstů a nechali je tak padesát hodin bez možnosti vykonat potřebu.
Státní bezpečnost měla v oblibě i spánkovou deprivaci, nebo odpírání toalety. Efektivní se stala i tzv. „pytlová metoda“. Vyšetřovanec byl zavázán do pytlu a potápěn do vody, aby nabyl dojmu, že má být utopen. Nebo byl v pytli položen na koleje v blízkosti jedoucích vlaků.
Alois Grebeníček, jeden z nejhorších vyšetřovatelů StB.
„Kvalitní“ výslech měl trvat deset až dvanáct hodin. Útvarové organizace KSČ prý dokonce pořádaly soutěže příslušníků o nejdelší výslech. Zaznamenán je nepřetržitý čtyřdenní výslech. Podrobil se mu Jan Borýsek z Horního Němčí, jenž byl obviněn ze spolupráce se zpravodajskou službou armády USA. Nakonec byl estébáky umučen. Vše se důkladně, podobně jako v jiných případech, zametlo pod koberec.
Nespočet lidí se po výše uvedených praktikách pokusilo o sebevraždu a v mnoha případech ji skutečně dotáhlo do konce.
Vojenský prokurátor JUDr. Zdeněk Zatloukal dostal za úkol zmapovat vyšetřovací metody StB. Ve své zprávě mimo jiné popsal, jak příslušníci organizace zneužívali své postavení. „V řadě případů prováděli výslech v podnapilém stavu. Při domovních prohlídkách a při zajišťování podezřelých osob rozkrádali jejich majetek.“
Pro praktiky bestiálního trýznění vězňů byla využita například vila Franklovka na třídě Maršála Malinovského v Uherském Hradišti. Ta patřila patrně k nejstrašnějším místům světa StB. Říkalo se jí také Dům hrůzy nebo Mučírna. Prakticky veškeré výše popsané způsoby mučení zde byly aktivně vykonávány, včetně elektrických bot. Nejhrůznějšími vyšetřovateli byl kromě již zmíněných Grebeníčka a Ludvíka Hlavačky, Vladimír Zavadilík. Především Hlavačka nechvalně proslul jako jedno z největších monster StB.
Tato věznice sloužila až do roku 1960. Popravené a umučené vězně zde připomíná památník umístěný před budovou. V bývalé věznici má být do roku 2027 zřízeno Muzeum totality.
Nejsmutnějším faktem zůstává, že i přes krutost vyšetřovatelů, nebyli mnozí, včetně Hlavačky, či Grebeníčka spravedlivě potrestání. I přes pokus tyto zrůdy dostat za mříže (v 90.letech), se toto kvůli soudním průtahům a neochotě nastolit spravedlnost nepodařilo. Mnoho z estébáckých vrahů a konfidentů již navíc zemřelo přirozenou smrtí.
Nepotrestané komunistické zločiny z let 1948-1953 a nejen ty, budou bohužel i nadále hyzdit Československou historii.
Pro pochopení toho, jak zrůdný komunistický režim byl a je, slouží svědectví o mučení nevinných ze strany StB (byť se jedná o dobu samozřejmě mnohem temnější, než např. doba normalizace) jako důležitá připomínka.
Zdroje:
Kniha: KMENT, Z.Ve stínu rudé hvězdy. Vydalo nakladatelství: Kment Zdeněk - ECHO BOOKS, Valašské Meziříčí 2022. 1. Vydání.
https://www.totalita.cz/stb/stb_met_fyz.php
https://www.stream.cz/krvava-leta/brutalni-praktiky-stb-v-uherskem-hradisti-vezne-mucila-i-elektrickym-proudem-307482
https://www.denik.cz/z_domova/statni-bezpecnost-policie-totalita.html
