Článek
Jmenuji se Radka, je mi třicet, a ještě před pár dny bych řekla, že silvestrovská oslava u tchyně je sázka na jistotu. Znali jsme se roky, věděla jsem, co čekat. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Moje tchyně Alice si vždycky ráda dala skleničku. Víno, sekt, občas něco tvrdšího. Ale dlouho to uměla držet na uzdě. Byla hlasitější, veselejší, ale nikdy zlá. Proto jsem si na ni zvykla. Naučila jsem se její poznámky pouštět jedním uchem tam a druhým ven.
S Lukášem jsme spolu byli šest let, manželé rok a půl. On byl o rok mladší, citlivý, hodný… a možná až příliš navázaný na svou mámu. Vždycky ji omlouval.
„Ona to tak nemyslí.“
„Víš, jaká je.“
„Neřeš to, Radko.“
Bydleli jsme spolu krátce, ale problémů jsme měli dost. Hlavně v komunikaci. Já chtěla věci řešit, on mlčet. Já plánovala, on čekal, až se to nějak vyřeší samo. Děti jsme zatím neměli – ne že bychom nechtěli, ale nedařilo se mi otěhotnět. A to byl další neviditelný stín, který visel ve vzduchu.
Pracovně se mi ale naštěstí dařilo. Vypracovala jsem se na vyšší pozici v ekonomickém oddělení, byla jsem na sebe hrdá. Jenže to u tchyně nemělo váhu. Pro ni byla správná žena ta, co má dokonale uklizeno, teplou večeři na stole a ideálně už kočárek v předsíni.
Občas utrousila něco o mém vaření. Jindy o prachu na poličkách.
„Ty máš doma asi spíš kancelář než byt,“ smála se.
Usmála jsem se taky. Nechtěla jsem konflikt.
Ten večer ale alkohol udělal své.
Bylo kolem půl jedenácté, stůl plný prázdných skleniček, smích hlasitější než hudba. Seděli jsme v obýváku – švagrová, strýc, teta, pár dalších příbuzných. Tchyně dolévala víno a najednou se na mě zadívala jinak než běžně.
Jakoby tvrdě.
„Radko,“ začala a v místnosti se rozhostilo ticho, „ty jsi vlastně taková… neschopná.“
Zamrzla jsem, jak ledová socha.
„Prosím?“ vydechla jsem.
„No tak,“ mávla rukou, „doma ti to neklape, vařit neumíš, uklízet taky ne, a ještě nemáš děti. Co vlastně děláš celý den?“
Někdo nervózně zakašlal.
Podívala jsem se na Lukáše. Čekala jsem cokoliv. Slovo. Pohled. Zastání.
Nic. Díval se do skleničky.
„Alice, tohle je už trochu nevhodné,“ ozvala se teta.
Tchyně se zasmála. „Ale prosím vás, říkám pravdu.“
Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Hlava mi hučela.
„Tak já půjdu,“ řekla jsem tiše a vstala.
Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Hlava mi hučela.
„Tak já raději půjdu,“ řekla jsem tiše a vstala.
„Radko, prosím tě, sedni si,“ zkusil Lukáš.
„Ne,“ podívala jsem se na něj. „Tentokrát ne.“
Věděla jsem, že už nic nejede. Věděla jsem, že mám pár skleniček v sobě a že mě čeká půlhodinová cesta pěšky zimní nocí. A přesto jsem si oblékla kabát.
Nikdo mě nezastavil.
Venku byla tma a mráz. Každý krok mi duněl v hlavě. Slzy tekly samy. Ne kvůli tchyni. Kvůli tomu tichu vedle ní. Kvůli muži, který zůstal sedět.
Tu noc jsem skoro nespala. Ležela jsem a přehrávala si to znovu a znovu. Ta slova. Ten pohled. To mlčení.
Ráno přišla SMS:
„Jak jsi spala? Došla jsi včera dobře?“
Zírala jsem na displej dlouhé minuty.
Odepsala jsem jen:
„Ano. Došla.“
Lukáš od své matky stále nepřišel domů. A já sedím u stolu, dívám se z okna a přemýšlím, jestli má tohle manželství ještě šanci. Dušuju se, že to bylo možná fakt jen alkoholem, a nový rok vše vystřízliví. Na druhou stranu si ale říkám, že pokud se kvůli jedné ženě – jeho matce – náš vztah pomalu mění v něco toxického… možná není otázka, jestli jsem neschopná.
Ale jestli jsem ochotná takhle žít dál.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
