Článek
Byla to obyčejná letní oslava. Klára, pětadvacetiletá grafička z města, se s přáteli sešla u lesního rybníka poblíž vesničky jménem Hlohovice. Smích, hudba, víno. Kolem půlnoci už většina kamarádů buď odjela, nebo se rozutekla do nedalekých chat a stanů. Klára si vzpomněla, že nechala bundu pod stromem, a tak se tam ještě jednou vrátila.
Chtěla jen na chvíli zpět do ticha lesa, vyčistit si hlavu. Ale během několika minut se začala zvedat bouřka. Vítr se opřel do korun stromů, blesky křižovaly oblohu a první kapky se změnily ve slejvák. Klára se rozběhla zpět, ale náhle ztratila orientaci. Mobil – zůstal u rybníka. Navigace ani světlo. Jen tma, bláto, a šelest větru připomínající šeptání.
Toulala se lesem, až zahlédla slabé obrysy nějaké stavby. Byla to dřevěná chata, zarostlá břečťanem, zčásti zabodaná do svahu. Zavrzání dveří naznačilo, že není zamčeno. Vešla dovnitř. Nábytek pokrytý prachem, pavučiny, ale žádné známky života. A přesto v krbu ležel několikadenní popel. Jako by tu někdo nedávno byl.
Nejvíc jí ale zaujaly obrazy na stěnách. Rámované dřevem, těžké a staré. Malby byly děsivé. Na jednom žena s tváří rozsekanou v křiku, na jiném postava v kápi, jak se sklání nad spícím člověkem. Třetí obraz zachycoval dívku v lese, jak kráčí k chatě – té samé, v níž Klára právě stála. Ta dívka měla rudou jizvu na levé tváři.
Klára ztuhla.
Zapsala si v duchu, že se o tom musí zmínit přátelům. Ale strach a únava ji přemohly. Zabalila se do staré deky na lavici a usnula.
Náhle ji probudily zvuky. Ne hlasité. Ale podivné. Jakési škrábání a šeptání.
A pak, pohlazení po tváři. Prudce otevřela oči. Nic. Jen tma a hučení větru za okny. Vyskočila, rozsvítila starou baterku, kterou našla u dveří. Obrazy… byly na stejných místech. Ale na tom jednom – dívka už neměla zavřené oči, ale dívala se přímo na Kláru.
Chtěla vykřiknout, ale něco jí v krku uvízlo. Ruce se jí třásly. Přesto nezaznamenala nikoho jiného. V chatě byla sama. Byla. Musela být.
Nakonec opět usnula, tentokrát neklidně.
Ráno bylo tiché, čerstvé. Les se po dešti leskl. Chata vypadala zchátraleji než v noci. Skoro jakoby zestárla.
Když se vrátila k rybníku, přátelé se divili, kde byla. Klára jim vylíčila, co se stalo. Všichni se tomu smáli – až na chvíli, kdy si uvědomili, co má na tváři. Dlouhou, čerstvou jizvu, vedoucí od levého spánku k lícní kosti.
Další týdny
Klára se snažila najít odpovědi. Ptala se místních – jedné staré ženy v Hlohovicích, která prý znala každý kout lesa. Ta jen tiše řekla: „Chata u Dvou vrb? Tam spí staré hříchy. Tam krev nezmizí.“
A jiný muž, bývalý hajný, pravil:
„Tam dřív žila malířka. Blázen. Malovala jen to, co se mělo stát. Říkali jí Prorokyně.“
Když se Klára chtěla do chaty vrátit, nenašla ji. Ani přes den, ani s GPS. Na místě byla jen prázdná mýtina porostlá kapradím. Dvě suché vrby, ale po chatě – ani stopa
Závěr:
Klára žije dál. Naučila se žít s jizvou – jak na tváři, tak v duši. Občas, když jde kolem galerie nebo starých pohlednic, má pocit, že vidí ten obraz z chaty. Tu dívku. A že se jí ta postava z rámu znovu dívá přímo do očí.
A ačkoli hledala mnohé – žádný lékař, žádný hypnoterapeut ani žádný „duchař“ jí nedokázal říct, jak jizva vznikla.
Jen jednou, ve snu, ji znovu navštívilo škrábání a chladná ruka po tváři. A šepot těsně u ucha:
„Teď už jsi součástí obrazu i ty.“
Inspirací pro příběh byla webová stránka casjenprome.cz/pribehyzezivota
