Článek
Se sestrou jsme byly od dětství sehraná dvojice. Ne takové ty sestry, co se jen tolerují, ale opravdu blízké. Volaly jsme si několikrát týdně.
„Představ si, co se mi dneska stalo,“ začínal nejeden náš hovor.
„Počkej, posaď se, to mi musíš říct celé,“ smála se Vilma na druhém konci.
Sdílely jsme drobnosti – co jsme vařily k večeři, jak nás bolí záda, kdo nás v obchodě naštval. Ale i těžkosti. Když mi bylo nejhůř v manželství, byla to ona, kdo mě vyslechl. Když se rozváděla ona, seděla jsem u ní v kuchyni dlouho do noci a vařila čaj. Navštěvovaly jsme se, objímaly, věděly jsme o sobě skoro všechno. Myslela jsem, že máme důvěru, která se nezlomí.
Naši rodiče měli poměrně dost majetku, to jsme věděly obě. Maminka byla celý život spořivá, pracovitá. Měla byt ve městě, chalupu, nějaké úspory, cennosti. Ale nikdy jsem neměla pocit, že by mezi námi dělala rozdíly.
„Vy jste obě moje holky,“ říkávala. „A basta.“
A já jí věřila.
Když maminka onemocněla, všechno se změnilo. Poslední měsíce byly těžké. Jezdila jsem za ní skoro denně. Vozila jsem jí jídlo, pomáhala s hygienou, seděla u postele, když nemohla spát.
„Rado, jen tu buď,“ šeptala a svírala mi ruku.
Byla slabá, unavená, ale pořád to byla ona.
Vilma za ní chodila méně. Chápala jsem to – měla práci, starosti. Ale něco se začalo nenápadně lámat.
„A co máma… má všechno sepsané?“ ptala se jednou.
„Myslíš jako závěť?“ zarazila jsem se.
„No… jen tak. Aby pak nebyl zmatek,“ odpověděla.
Začala se víc ptát. Zajímala se o chalupu, o byt, o peníze. Zmínila se, že byla u právníka. Připadalo mi to zvláštní, ale mlčela jsem. Říkala jsem si, že jen řeší praktické věci. Já se mezitím soustředila hlavně na mámu. Neměla jsem sílu řešit cokoliv jiného.
Maminka zemřela v 85 letech po těžké nemoci. Ten den se mi vryl do paměti. Ticho v bytě, hodiny, které najednou hlasitě tikaly. Se sestrou jsme pak uklízely její věci. Mlčky, každá ponořená do svých myšlenek.
Maminčinu závěť jsme našly v šuplíku. Byla psaná nedávno, písmo roztřesené. Když jsem ji četla, třásly se mi ruce. Maminka v ní vysvětlovala, proč větší část majetku odkazuje mně. Psala, že mi důvěřuje, že ví, že s penězi naložím rozumně. Bylo tam i potvrzení notáře – všechno měla právně ošetřené.
Podívala jsem se na Vilmu. Její obličej ztuhl.
„Takže takhle,“ řekla chladně.
„Vilmo, já o tom nevěděla,“ vyhrkla jsem. „Přísahám.“
„To určitě,“ zasmála se hořce. „Chodila jsi k ní pořád. Manipulovala jsi ji, když byla slabá.“
Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsem jen pečovala o mámu, že jsem neměla žádný úmysl.
„Nikdy by mě nenapadlo něco takového plánovat,“ řekla jsem se slzami v očích.
„Využila jsi toho, že jsem neměla čas,“ odsekla. „A teď se tady tváříš nevinně.“
Od té doby skoro nekomunikuje. Krátké zprávy, žádné návštěvy. Z blízké sestry je cizí člověk, který mi nevěří a vidí ve mně manipulátorku. Bolí to víc než cokoliv jiného z toho dědictví.
Celý život jsem si myslela, že Vilmu znám. Že vím, jaká je. Dnes už vím, že některé lidi doopravdy poznáte až ve chvíli, kdy jde o peníze, majetek – nebo když přituhne. A někdy za tu pravdu zaplatíte ztrátou, která bolí víc než jakýkoliv majetek.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
