Článek
Jmenuji se Simona, je mi pětačtyřicet a žiju celkem obyčejný život, na který jsem vlastně hrdá. S manželem a dvěma syny – starším šestnáctiletým puberťákem a mladším desetiletým klukem plným energie – bydlíme v bytě 3+1. Já pracuju jako zdravotní sestra, manžel je údržbář. Nejsme bohatí, ale ani nestrádáme.
A hlavně: doma se snažíme mít klid. Ten klid má ovšem jednu zásadní trhlinu. Jmenuje se Marie.
Naše domácnost funguje tak nějak normálně. Nakupuju „tak akorát nadoraz“. Mám ráda, když je doma co jíst, ale zároveň se snažím kupovat rozumně. Něco zdravějšího, něco obyčejného. A ano – klidně si v pátek večer objednáme pizzu, někdy burger, občas zajdeme do restaurace. Kluci nejsou z cukru, my taky ne. Svět se točí dál.
Jenže podle tchyně se asi točí špatným směrem. „Simono, ty doma nic nemáš,“ oznámila mi jednou s vážností primáře na vizitě, když otevřela naši lednici. „Máme mléko, maso, zeleninu…“ zkusila jsem. „Ale co když přijde válka?“ „No… tak asi nebudeme řešit mozzarellu,“ odpověděla jsem opatrně.
Tchyně je taková ta klasická stará škola. Celý život měla sklony ke křečkování, ale poslední roky, někdy kolem sedmdesátky, začala ztrácet soudnost. A taky měřítko. Hlavně to nákupní.
Poprvé jsem to viděla náhodou. Potkaly jsme se v supermarketu. Já s vozíkem, kde bylo pár mlék, ovoce, těstoviny, maso, jogurty, sladkosti. Ona se na mě podívala s lítostí. „Zase tak málo?“ Pak jsem se podívala do jejího vozíku. Myslela jsem, že dostávám osypky.
Asi dvacet mlék. Deset olejů. Tři chleby. Pět kilo mouky. Dvanáct balení těstovin. Konzervy masa, fazolí, hrášku, kukuřice. Cukr, sůl, rýže, krupice. Másla, která by uživila menší vesnici. A k tomu dva balíčky sušenek, protože „děti mají rády sladké“ – děti, které tam už dvacet let nebydlí. Prostě nákup, za který by se nemusela stydět ani malá restaurace. Marie se ale možná zásobí pro případ nukleární války.
„Prosím tě, a kam toto všechno dáváš?“ zeptala jsem se opatrně. „To je moje věc,“ odsekla. „A pak říkáš, že máš malý důchod…“ „Do toho ti nic není,“ uzavřela debatu.
Od té doby jsem si začala všímat detailů. Její byt se pomalu měnil ve sklad. Spíž připomínala zásobovací centrum. Skříně byly plné trvanlivých potravin, které pamatovaly ještě ministra zdravotnictví, co už dávno není ve funkci. Lednice… tam už to bylo na respirátor.
A přesto mě dál kritizovala. „Co když kluci dostanou večer chuť?“ „Tak si dají rohlík,“ odpověděla jsem. „Ale kdyby byl hladomor…“ „Tak budeme mít opravdu jiné starosti než jogurt, mami..“ řekla jsem suše.
Její manžel mlčel. Vždycky mlčel. Seděl, koukal do stolu, občas zamručel něco neurčitého. A já jsem věděla, že někde hluboko uvnitř… s ní vlastně souhlasí. Ne s tím množstvím, ale s myšlenkou „co kdyby náhodou“.
Napětí postupně rostlo. Já se cítila jako nezodpovědná matka, ona jako prorok apokalypsy, kterého nikdo neposlouchá. A tak jsem začala myslet na zadní vrátka. Ne přehnaně. Jen trochu víc těstovin. Pár konzerv. Něco „kdyby“. Ale přistihla jsem se, že mě Marie minimálně lehce ovlivnila.
A pak přišel den, kdy manžel přišel z návštěvy rodičů nějak podezřele tichý. „Byl jsi u nich?“ „Jo.“ „A?“ „No… dělal jsem trochu pořádek.“ „Jaký pořádek?“ „Vyhodil jsem věci po záruce. Hlavně z lednice.“
Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době jsem necítila vztek. Spíš úlevu. A taky trochu ironické zadostiučinění.
Možná se tchyně nikdy nezmění. Možná bude dál plnit vozíky, sklepy i skříně. Ale já jsem si uvědomila jednu věc: rodina se neuživí množstvím oleje, ale rozumem. A klid doma je někdy cennější než třicáté mléko v řadě.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.odobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
