Článek
Říká se, že na stáří se člověk vrací k dětem stejně pokorně, jako když se učil chodit. U nás to ale bylo jiné. Moje tchyně Jana a její maminka Marie spolu žily roky v jednom domě, ale jako by je dělila železná opona. Nikdy jsem neviděla vztah tak napjatý, a přitom tak pevně svázaný povinností.
Když se zdravotní stav babičky Marie začal před lety zhoršovat, tchyně si ji vzala k sobě domů. Tehdy jsme jí s manželem opravdu fandili — říkali jsme si, že aspoň nebudou muset řešit domov, protože babička o něm celý život mluvila s odporem. „Do ústavu mě nikdo nedostane, to radši zůstanu u dveří ležet,“ říkávala vždycky.
Jenže čím byla Marie méně soběstačná, tím hůř spolu obě vycházely. Babička měla své staré vrtochy — byla pomalá, někdy zapomnětlivá, jindy tvrdohlavá jako mezek. Ale tchyně nebyla o mnoho lepší. Vyčítala jí, že se nesnaží, že jí všechno padá z rukou, že jí přidělává práci. Občas jsem přijela a Marie seděla v pokoji zamčená, jak malé dítě v trestu. „Ať se uklidní,“ mávla rukou tchyně. Ta hrubost mě vždy bodla u srdce, ale nebyla jsem v pozici, abych jí kázala.
Postupně začala Jana mluvit o tom, že už „tohle nedá“. Přitom byla v důchodu, zdravá, čas měla. Ale jak se zdálo, chyběla chuť a možná i láska.
A tak jednoho dne, potají, za zády vlastní matky, vyplnila žádost do domova důchodců. Nikomu to neřekla — jen jednomu vzdálenějšímu rodinnému příslušníkovi, který jí pomáhal s papíry. A ten to… neudržel. Zavolal babičce. „Ať ví, že o ni její vlastní dcera nechce stát,“ řekl později, když se nám svěřil.
Když jsem to slyšela, sevřel se mi žaludek. Ale babička Marie reagovala jinak, než by člověk čekal. Neudělala scénu, netloukla berlí o zem, ani nepovídala všem kolem. Jen si to nechala pro sebe. V jejích očích se cosi změnilo — takový zvláštní, tichý klid. Jako když člověk přijme pravdu, kterou už dávno tušil.
A tehdy, ale to jsme nevěděli, se rozhodla. Kvůli dceřiné zradě, jak to nazývala.
Po dvou letech čekání se kvůli náhlému zhoršení jejího stavu v domově uvolnilo místo. Tchyně to prezentovala jako „vhodný čas“, ale babička, která celou dobu věděla o tajné žádosti, to místo rázně odmítla. Ten den se s Janou pohádaly tak, že to slyšeli i sousedi. Ale o závěti nepadlo ani slovo. To tajemství babička držela pevně až do konce.
O rok později zemřela. Bylo jí osmdesát sedm let.
Tchyně chodila po domě jako generál po vítězné bitvě. „Však jsem se o ni starala,“ opakovala. „To, co po ní zůstane, je aspoň nějaká satisfakce.“ A já jsem při každém jejím prohlášení cítila nepříjemné pnutí v hrudi.
Když jsme se sešli u notáře, panovala napjatá atmosféra. Jana seděla vepředu, sebevědomě, s výrazem člověka, který očekává odměnu za roky námahy. A pak se otevřela závěť.
Nikdy nezapomenu, jak se jí změnil obličej. Z bledé pokožky stín po stínu mizela barva. Oči se jí rozšířily, čelo stáhlo.
Marie Janu vydědila. Dostala jen malou, symbolickou část. Zbytek připadl jejímu bratrovi a hlavně vnoučatům — těm, které měla ráda a které viděla jen málokdy, ale o kterých vždycky říkala, že jsou „čisté duše“.
Tchyně v kanceláři začala nadávat. „Zbláznila se? Po tom všem? Po tom, jak jsem se o ni starala?“
Notář jen tiše sepjal ruce. A já věděla, že to není šílenství, ale přesně promyšlený krok.
Cestou domů mluvila Jana celou dobu — o nespravedlnosti, o zradě, o tom, jak ji „matka po smrti potopila“. Ale já jsem mlčela. Bylo mi jí líto, a přitom jsem věděla, že tohle byla odpověď na léta tvrdosti, na bezcitné zamykání dveří, na tajnou žádost. Na všechno.
Po dědictví se s rodinou úplně rozhádala. Přerušila kontakt s bratrem, na vnoučata své matky už nikdy nepromluvila. Uzavřela se do sebe, ještě víc než dřív.
Občas se na ni dívám a říkám si, jestli by si to všechno dokázala uvědomit, kdyby Marie žila. Možná ano. Možná ne. Ale jednu věc vím jistě:
Kdyby byla tehdy jen trošku laskavější, trošku lidská… možná by se tahle kapitola napsala úplně jinak.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
