Článek
Jmenuji se Jiří, je mi 32 let a Vánoce mám rád. Ne proto, že by byly dokonalé, ale protože se u nás doma snažíme, aby byly klidné. Já, manželka Petra a náš tříletý syn. Žádný vojenský režim, žádné tabulky, kdy se má přesně jíst salát a kdy se má dojít „povinně“ ke stromečku. U nás jsou Vánoce o tom, že se dítě směje, že se nikam nespěchá a že když je někdo unavený, tak si prostě sedne.
Moje tchyně má ale jinou představu. Vánoce podle ní znamenají dokonale uklizený byt, tři druhy cukroví na stole v přesném pořadí, dítě, které „nezlobí“, a dospělé, kteří se chovají tak, jak se „sluší“. Hlavně mlčí, poslouchají a neschylují se k debatám, které by mohly narušit její představu správného světa.
Napětí se dalo krájet už od začátku svátků. Poznámky typu: „Vy ho necháváte běhat bosého? To my bychom si nikdy nedovolili.“ „Ve třech letech by už měl umět pozdravit bez pobízení.“ „Ty ho nějak rozmazluješ, Jiří.“
Mlčel jsem. Jednak kvůli klidu, ale hlavně kvůli Petře. A taky jednoduše kvůli Vánocům.
Zlom přišel ke na Návštěvě, na tradiční návštěvě u strýce Ludvíka, bratra mé tchyně. Scházela se tam širší rodina – sestřenice, bratranci, jejich partneři, babička. Taková ta poslední vánoční tečka, kdy už jsou všichni trochu unavení, ale pořád se snaží držet dekorum.
Seděli jsme u stolu, syn si hrál na koberci s autíčky. Smál se, byl spokojený. A pak to přišlo. Tchyně se na něj zadívala, pak na mě, a nahlas pronesla: „No, je vidět, že u vás doma chybí pevná ruka. Takovéhle děti pak dělají ostudu ve škole.“
Ztuhl jsem. Cítil jsem, jak se mi stáhl žaludek. Snažil jsem se to přejít. „Myslím, že je v pohodě. Je to dítě,“ řekl jsem klidně.
Ona si ale nenechala ujít příležitost. „Ty si to myslíš. Ale my ostatní vidíme, že to nezvládáš. Petra by si zasloužila chlapa, co umí vychovávat.“
V místnosti se rozhostilo ticho. To nepříjemné, těžké ticho, kdy všichni vědí, že tohle už je za hranou.
První se ozvala sestřenice manželky: „Tohle už je trochu moc, ne?“
Pak strýc, klidným hlasem: „Ségro, nech toho. To není fér.“
Někdo další přidal: „Jiří je skvělý táta. Jestli tu někdo pořád kritizuje, tak jsi to ty.“
Tchyně zrudla. Oči se jí zalily slzami, hlas se jí začal třást. „Takže já jsem tady ta špatná?“ vykřikla. „Já, která jen chce to nejlepší?!“
Petra se postavila vedle mě. „Mami, urazila jsi ho. A neprávem.“ To už bylo moc. Tchyně prudce vstala a začala ječet, židle jen zaskřípala o podlahu. „Tohle já poslouchat nebudu! Proti mně se tady všichni spikli!“ Začala se oblékat, mezi vzlyky a obviněními. „Já se obětuju celý život a takhle se mi odvděčíte!“
Její manžel zůstal sedět. Tiše. Jen řekl: „Já tady ještě zůstanu.“ A ona odešla. Sama.
Nikdo to nečekal. Ne takhle. Ne tak prudce. Zůstalo po ní ticho a pocit, že se stalo něco, co už nejde vzít zpátky.
Nevím, jak bude její chování pokračovat. Jestli přijde další vlna výčitek, tichá domácnost, nebo snaha všechno otočit proti nám. Ale jedno vím jistě. Ten večer jsem pochopil, že rodina není o tom, kdo je hlasitější nebo silnější, ale o tom, kdo se dokáže postavit za pravdu. A že nejsem sám. A to je možná ten největší vánoční dar, jaký jsem letos dostal.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
