Článek
Jmenuju se Kamila, je mi 42 let a ještě nedávno bych řekla, že žiju docela klidný život. S manželem Jirkou jsme spolu už skoro dvacet let, máme patnáctiletého syna a byt, kde se střídá rutina s drobnými rodinnými výbuchy. Nic výjimečného. Jirka má svoje hospodky, občas až příliš kamarádský tón ke kolegyním a náš syn testuje hranice puberty. Ale nějak jsme to zvládali.
A pak je tu tchyně.
Je jí pětašedesát, ale vypadá, jako by se zastavila někde u padesátky. Upravená, štíhlá, vždy dokonale oblečená. Typ ženy, která má pocit, že její syn je ztělesněním mužnosti – a že já jsem tak nějak… pod jeho úroveň. Nikdy mi to neřekla přímo. Vždycky to byly jen poznámky. „Ty už zase pečeš?“ „Nechceš si vzít něco volnějšího?“ „Jirka má rád ženy, co o sebe pečují.“
Ano, přibrala jsem. Ne dramaticky. Pár kilo. Nějaká ta faldík. Stres v práci, napětí doma, večery, kdy jsem jedla spíš proto, abych se uklidnila. Jirka to naštěstí moc neřešil. Díval se na mě pořád stejně, docela hezky. A to mi stačilo.
Ale tchyni ne.
Poslední měsíce své poznámky na mou postavu stupňovala.
Moje narozeniny proběhly docela normálně. Kytka, oběd, smích. Dárky jsem rozbalovala postupně, ale ten její jsem si nechala na večer. Když jsem byla sama. A možná je to dobře.
Otevřela jsem obálku. Roční permanentka do fitka. A k tomu přiložená kartička se vzkazem:
„Aby si konečně přestala dělat manžílkovi ostudu.“
Seděla jsem na gauči a bylo mi fyzicky špatně. Nechtěla jsem brečet, ani křičet. Spíš jsem měla takový ten pocit, kdy se vám stáhne žaludek a máte chuť jen někam zalézt a už nevylézt.
Po chvíli jsem však nabrala kuráž, vzala jsem telefon a zavolala jí s jasným cílem: konfrontace.
To si děláš legraci?“ vyhrkla jsem hned. „Proč takový vzkaz? To mě máš už za úplnou bachyni a hlupku? “
Nerozčiluj se,“ odpověděla klidně a taky trochu povýšeně. „Ber to jako motivaci.“
„Motivaci? Ty mi černé na bílém říkáš, že dělám Jirkovi ostudu! To si fakt myslíš? “
Zasmála se hodně nahlas. „Ale no tak, Kamilo. Vždyť víš, jak to myslím. Jirka byl přece vždycky fešák.“
A on, on o tom věděl?“ zeptala jsem se. Hlas se mi třásl.
To je snad jedno, ne?“ odsekla suverénně.
Rozhovor jsem ukončila dřív, než bych řekla něco, co by nešlo vzít zpět. Pak jsem šla za Jirkou.
Věděl jsi o tom?“ položila jsem otázku přímo.
Vytřeštil oči. „O čem?“
Ukázala jsem mu poukaz. Mlčel. Pak řekl: „Neměl jsem ani páru. A tohle… to je přes čáru.“
Poprvé po dlouhé době jsem cítila, že stojí na mé straně. Ale i tak to bolelo. Protože některá slova se do vás zaříznou a zůstanou.
A pak přišlo mé rozhodnutí.
Ano, do fitka chodím. Ne proto, aby tchyně měla radost. Ne proto, aby si Jirka mohl něco odškrtnout. Ale proto, že jsem si řekla: Když si dám výzvu, dotáhnu ji.
Ale i tak laždý krok na pásu dělám s trochou vzdoru. Každé zvednutí činky si vzpomenu na tchynin vzkaz, který mě paradoxně ještě víc nakopl a nutí mě ukázat jí, že když si možná myslela, že to po první návštěvě fitnes centra vzdám, že se šeredně mýlila.
Tchyni každopádně už nic vysvětlovat nehodlám. Některým lidem totiž nejde o vaši postavu. Jde jim jen o moc. A tu jsem jí si vzít nedovolila.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
