Článek
Když jsem v červenci přišla o práci, říkala jsem si, že to nějak půjde. Manžel vydělával slušně a několik měsíců by mě uživil, ale já jsem nikdy nedokázala jen sedět doma a čekat. Chyběl by mi pocit, že jsem užitečná. Že patřím mezi lidi. Že mám nějakou cenu.
Jenže dny se měnily v týdny a týdny v měsíce. Posílala jsem desítky životopisů, chodila na pohovory, kde se na mě dívali buď jako na „příliš kvalifikovanou“, nebo naopak „nedostatečně zkušenou“ pro jejich specifický obor. Začala jsem přemýšlet, že vezmu jakoukoli práci, která mě jen trochu uživí a udrží v pohybu.
Právě v tu dobu mi zavolala tchyně.
„Nino, stav se dnes odpoledne,“ oznámila mi tónem, který nepřipouštěl diskusi. „Mám pro tebe něco.“
Neměla jsem náladu, ale šla jsem. Tchyně je vedoucí provozu v jednom větším supermarketu a už dlouho mi dává pocítit, že má „vyšší postavení“, než má kdokoli v její rodině. Přesto jsem doufala, že tentokrát to bude jiné.
Když jsem přišla do její kanceláře, seděla za stolem, nohu přes nohu, brýle na kraji nosu a výraz, který říkal: „Bez mé pomoci jsi ztracená.“
„Tak jsem ti něco našla,“ začala a položila přede mě popsaný papír. „Prodavačka u nás. Třicet jedna tisíc hrubého, po zkušebce víc. Bonusy. Je to slušná práce.“
Srdce se mi na chvíli uklidnilo. „To zní… upřímně dobře,“ řekla jsem opatrně. „Aspoň bych zase něco dělala. A můžu se vypracovat.“
Jenže v tu chvíli přišla ta věta. Věta, která mě doslova píchla do hrudi.
„Já bych za tu almužnu nehla prstem,“ prohlásila tchyně nadřazeně a líně mávla rukou. „Ale tobě to bude stačit.“
Seděla jsem, jako kdyby mě někdo polil studenou vodou. Všechna ta únava, měsíce nejistoty, ponížení z neúspěšných pohovorů… a teď ještě tohle.
Hleděla jsem na ni a v hlavě mi hučelo.
„Promiň, cože?“ zeptala jsem se tiše.
„No tak,“ pokračovala, „vím, že ty žádné velké ambice nemáš. A tady se nemusí moc přemýšlet. To je pro tebe ideální.“
Bylo ticho. Slyšela jsem jen svůj dech.
A pak to ze mě vyšlo.
„Vezmu to,“ řekla jsem klidně. „Vezmu tu práci prodavačky. A víš proč? Protože se práce nebojím. Nikdy jsem se jí nebála.“
Tchyně zamrkala, jako by čekala spíš omluvu.
„Ale ještě něco,“ dodala jsem a narovnala se. „Ne proto, že ‚nemám ambice‘. Ale proto, že věřím, že každá práce se dá dělat dobře. A že když budu makat, vypracuju se. Třeba ne hned, ale časem.“
Podívala se na mě s lehce pohrdavým úšklebkem. „Vypracuješ se? Kam asi?“
A tehdy jsem se poprvé za dlouhou dobu usmála upřímně.
„Třeba na vedoucí úseku,“ řekla jsem. „Možná i výš. A víš co? Já ti to jednou dokážu.“
Tchyně ztichla. Jako by na chvíli nevěděla, co říct. To se u ní nestávalo.
Vstala jsem, poděkovala za nabídku a mířila ke dveřím. Ucítila jsem její pohled v zádech – směs překvapení a špetky respektu, který tam ještě ráno nebyl.
Když jsem vyšla ven, poprvé po dlouhé době se mi dýchalo lehce.
Ne proto, že jsem našla práci.
Ale proto, že jsem konečně našla sama sebe.
A možná… možná opravdu jednou budu sedět v té její kanceláři.
Ne jako snacha.
Ale jako její kolegyně.
