Článek
Jmenuju se Petra, je mi pětačtyřicet a už roky poslouchám, že neumím hospodařit. Hlavně od tchyně. Vždycky to začínalo nevinně – „já ti jen poradím“ – a končilo to kritikou všeho, co jsem měla v košíku. Co kupuju, kolik to stojí, co z toho vařím a proč to „dělám tak složitě, když ona by to zvládla za polovinu“.
Ten den jsme šly na velký nákup spolu. Tchyně nemá auto a tchán byl zrovna v lázních, takže se to tak nějak očekávalo. Už doma si chystala kabelku a u toho mi hlásila:
„Beru si tisícovku. Mám to přesně spočítané. Já vím, kolik co stojí.“
Usmála se tím svým vítězným úsměvem, který říkal: Zase tě něco naučím.
Hned u zeleniny to začalo.
„Ty rajčata ne, ty jsou drahý. Vezmi tyhle, jsou sice měkký, ale do omáčky dobrý.“
U pečiva: „Proč kupuješ ten chleba? Ten je zbytečně předraženej.“
U jogurtů: „Ochucený? To je cukr a chemie. Já beru bílej a hotovo.“
Mlčela jsem. Po letech jsem si zvykla. Říkala jsem si, že to vydržím. Je to jen nákup.
Jenže pak jsme došly k regálu s uzeninami. A tam to vyvrcholilo.
„Prosím tě,“ naklonila se ke mně, skoro spiklenecky, „na mase se šetří. Ty kupuješ šunku, jak kdybys krmila pluk. Tohle stačí. A salám? Vem ten levnější. Stejně to chutná všechno stejně.“
Podívala jsem se na ni.
„My máme děti, mami,“ řekla jsem klidně.
„No právě,“ mávla rukou. „Ty bys měla být ráda, že tě někdo učí, jak s penězmi zacházet.“
U pokladny jsem už byla unavená. Vyložily jsme nákup na pás – nejdřív její věci, pak moje. Tchyně stála rovně, sebejistá, v ruce peněženku.
Pokladní pípala, účtenka se prodlužovala a pak zaznělo:
„Jedna tisíc čtyři sta sedmdesát šest korun.“
Tchyně ztuhla.
„To není možný,“ vyhrkla. „Já mám spočítáno tisíc.“
Začala horečně prohledávat kabelku. Vytáhla peněženku, otevřela ji… a zůstala civět.
„Kartu jsem si nevzala,“ zašeptala. „To je omyl.“
Fronta za námi ztichla. Někdo si odkašlal. Pokladní se tvářila neutrálně, ale čekala.
„Tak jak to uděláme?“ zeptala se.
Viděla jsem tchyni, jak rudne. Ještě před půl hodinou mi vykládala o šetření, a teď stála bezradně u pokladny, s tisícovkou v ruce a účtem o skoro pět stovek vyšším.
Beze slova jsem otevřela peněženku. Pětistovku jsem tam shodou okolností měla. Podala jsem ji pokladní.
„Doplňte to,“ řekla jsem klidně.
Tchyně se na mě podívala. Tentokrát ne povýšeně. Spíš… zaskočeně.
„Petro… já…“
„To je dobrý,“ přerušila jsem ji. „Stane se.“
Cestou k autu bylo ticho. Takové to vzácné ticho, které nemá potřebu se hned zaplnit radami. Když jsme ukládaly nákup, řekla jen:
„Asi… jsem to neměla tak jistý, jak jsem si myslela.“
Usmála jsem se. Ne škodolibě. Spíš s úlevou.
Od té doby se mě při nákupech ptá. Neříká mi, co mám dělat. A když náhodou začne, stačí pohled a ona zmlkne.
Možná ji těch 1 476 korun naučilo víc než všechny její poučky dohromady.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
