Článek
Jmenuju se Milan, je mi třicet a s manželkou Bárou žijeme v bytě, který jsme si koupili krátce po svatbě. Starý panelák, původní umakartové jádro, vrzající podlahy a hypotéka, která nám každý měsíc připomíná, že dospělost není romantická, ale drahá. Jsme spolu čtyři roky, děti zatím nemáme – ne že bychom nechtěli, ale sotva jsme se nadechli po koupi bytu, auta a spotřebičů. Rezervy žádné. Jen víra, že to nějak zvládneme.
Bára se snažila byt zútulnit, lepila tapety, sháněla levné skříňky z bazaru. Koupelna ale byla kapitola sama pro sebe. Umakart, plíseň v rozích, trubky pamatující Husáka. Spočítali jsme si to několikrát. Chybělo nám zhruba sedmdesát tisíc.
„Zkusíme se zeptat mámy,“ řekla Bára opatrně.
„Jsi si jistá?“ ptal jsem se. „Nechci, aby nám to někdy vyčetla.“
„Je v pohodě. Má peníze, neřeší je. A říkala, že když bude potřeba, pomůže.“
Lída, moje tchyně. Po rozvodu s Báry tátou – podnikatelem z devadesátek – zůstala velmi dobře zajištěná. Soud jí přiřkl peníze i majetky: dům, auto, pozemky. A navíc byla celý život spořivá. Nikdy neutrácela zbytečně, vždycky měla přehled. Na první pohled žena, která má věci pod kontrolou.
Seděli jsme u ní v obýváku, pili kávu z tenkých porcelánových hrnků. Vysvětlili jsme jí naši situaci, rozpočet, hypotéku, koupelnu. Mlčela, poslouchala, přikyvovala.
„Dobře,“ řekla nakonec. „Dám vám těch sedmdesát. Alespoň budete mít konečně slušnou koupelnu.“
Byli jsme dojatí. Opravdu. Děkovali jsme jí snad desetkrát. Objala Báru, mě poplácala po rameni. Žádné podmínky. Žádné „ale“. Jen věta:
„Ber to jako dar.“
Jenže pak se to stalo.
Týden před tím, než jsme měli složit zálohu firmě, se nám rozpadlo auto. Patnáct let starý vůz, který jsme oba střídali na dojíždění do práce. Motor v háji. Mechanik byl nekompromisní.
„Buď generálka, nebo to rovnou odvezte do šrotu.“
Cena? Téměř přesně ta částka, kterou jsme dostali od Lídy.
Seděli jsme s Bárou večer v kuchyni. Na stole papíry, rozpočet, mlčení.
„Bez auta to nezvládneme,“ řekla potichu.
„Vím,“ odpověděl jsem. „Koupelna počká. Musí.“
Rozhodnutí bylo logické, ale těžké. Druhý den jsme zavolali tchyni a všechno jí vysvětlili. Upřímně, otevřeně. Čekali jsme pochopení.
Takže vy jste ty peníze utratili jinde?“ zeptala se chladně.
„Auto bylo nutné,“ snažil jsem se klidně. „Bez něj se nedostaneme do práce.“
„Já vám ty peníze dala na koupelnu,“ zvýšila hlas. „Ne na vaše staré krámy!“
„Lído,“ vložila se do toho Bára, „není to napořád. Koupelnu uděláme později.“
„To jste si měli rozmyslet dřív,“ řekla tvrdě. „Jste nevděční.“
Ten hovor skončil bez rozloučení.
Od té chvíle se všechno změnilo. Lída přestala zvedat telefony. Na rodinných oslavách jsme najednou nebyli vítaní. A pak se k nám začaly dostávat řeči. Že jsme peníze „prožrali“. Že jsme si koupili drahé věci. Že jsme ji zneužili.
„Máma říkala, že jste ji podvedli,“ slyšela Bára od tety.
„Prý jste jí lhali,“ dodala třeba i sestřenice.
Snažili jsme se bránit, vysvětlovat. Marně. Lída si vytvořila vlastní příběh a postupně proti nám poštvala celou rodinu. Manipulacemi, pomluvami, polopravdami. Najednou jsme byli ti špatní.
O pomoc z mé strany jsme se opřít nemohli. Moji rodiče žijí skromně, bez rezerv. Báry otec? Ten o pomoci nechtěl slyšet nikdy. Věděli jsme to dávno.
Zůstali jsme sami.
Jednou večer jsme seděli v té naší staré koupelně, obklopení umakartem a prasklinami.
„Mrzí mě to,“ řekla Bára a měla slzy v očích.
„Mě taky,“ odpověděl jsem. „Ale aspoň víme, na čem jsme.“
Dnes už víme, že ta pomoc nebyla zadarmo. Jen nám to nikdo neřekl předem. Byla vykoupená poslušností, očekáváním a kontrolou. A my tu cenu zaplatili – rodinnými vztahy.
Je to těžké. Bude to těžké. Ale naučili jsme se jednu věc: spoléhat se musíme hlavně sami na sebe. A důvěra? Ta už dnes není samozřejmostí. A to ani v rodině.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
