Článek
Moje tchyně je žena, která vždycky ví líp. Co je správné, co se sluší, co by „mladí“ měli dělat jinak. Je plná nápadů, které považuje za geniální, a je bytostně přesvědčená, že když něco napadne ji, musí to přece dávat smysl i všem ostatním. Má ráda pozornost, uznání a pocit, že je nepostradatelná. A hlavně – že bez ní by se svět, nebo aspoň naše rodina, zhroutil.
Přesto bych lhala, kdybych řekla, že náš vztah byl špatný. Naopak. S manželem Petrem máme tři děti – desetiletého Matěje, pětiletou Elišku a tříletého Honzíka – a tchyně nám s nimi hodně pomáhala. Hlídala často, ráda a s okázalou obětavostí.
„Já si je vezmu, vy si aspoň odpočinete,“ říkávala.
A já jí byla vděčná. Upřímně.
Vztah mezi námi byl spíš takový opatrně dobrý. Ne kamarádský, ale funkční. Občas rýpnutí, občas rozdílný názor, ale nic, co by se nedalo přejít. Až do těch Vánoc.
Loni jsme byli na Štědrý den doma. Děti pobíhaly kolem stromku, vonělo cukroví, v troubě se dopékal kapr a já měla pocit, že je všechno tak, jak má být. Tchyně se usadila do křesla s výrazem lehkého napětí – ten známý pohled, kdy čeká na reakce.
Před Vánoci jsem jí neříkala, co bych chtěla. Schválně. Už dávno jsem pochopila, že se stejně řídí jen sebou.
„Já už vím, co se vám bude hodit,“ prohlásila tehdy suverénně.
Když přišla řada na její dárek, rozbalila jsem ho pomalu. Byla to… masivní elektrická fontána na čokoládu. Obrovská, těžká, s plastovými patry, které zabraly půl stolu.
„No není to nádhera?“ zazářila.
Zatuhla jsem. V hlavě mi běželo jediné: Kam to proboha dám?
„To je… zajímavé,“ vykoktala jsem.
„To budete používat pořád! Na oslavy, návštěvy, dětem se to bude líbit!“
Petr se na mě podíval a já v jeho očích viděla to samé zděšení.
Fontánu jsme samozřejmě nepoužili ani jednou. Byla hlučná, nepraktická a hlavně – my nejsme typ rodiny, co má doma čokoládové fontány. Po pár týdnech jsme se s Petrem shodli, že ji prodáme. Bez zlého úmyslu. Prostě pragmaticky. Na bazaru zmizela během dvou dnů.
A pak přišel telefonát.
„Simono, můžu se tě na něco zeptat?“ hlas tchyně byl ledový.
„Ano?“
„Ty jsi prodala ten náš vánoční dárek?“
Ztuhla jsem. „Ano… nevyužili bychom ho.“
„Takže ty prodáš dárek, který jsem vybírala s láskou?!“
„Nechtěla jsem ti ublížit. Jen—“
„Víš co? To je strašná neúcta. Strašná.“
Následovala hádka. Vyčítala mi nevděk, povýšenost, dokonce i to, že ji prý bereme jen jako levnou chůvu.
„A víš co?“ zakončila to. „Odteď si ty svoje děti hlídej sama.“
Ten trest zabolel. Nejen prakticky, ale hlavně lidsky. Najednou zmizela ochota, pomoc, láskyplné „babička přijede“. Zůstalo ticho a uražené ego.
Musela jsem požádat občas sestru.
Naštěstí nám pomohla, jak jen mohla. A já si uvědomila, že to celé nebylo o fontáně. Bylo to o potřebě být důležitá. O nepochopení. O tom, že dar se někdy stane zbraní.
A možná i o tom, že některé vztahy fungují jen do chvíle, než někdo sáhne na pýchu druhého.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
