Článek
O jídle se u nás mluvilo pořád. Od toho, co vařím dětem, až po to, zda jsem prý „nepřetěžovala jejich tělíčka“ bílkovinami. Nejvíc mě ale pálilo, že to neřešila se synem, mým mužem, ale se mnou. Mně vyčítala, mě poučovala. Unavená, jsem to roky přecházela. Netušila jsem, že jedno obyčejné posezení u kávy jí jednou převrátí svět naruby.
Seděli jsme v sobotu u ní v obýváku. Na stole hrníčky s kávou, v misce sušenky, a ve vzduchu ten její typický tón – směs kritiky a obav.
„Terezo,“ povzdechla si a významně se na mě zadívala. „To kuřecí, co jíte… Já jen nechci, aby děti měly problémy se zažíváním. Víš, co říkají odborníci.“
Snažila jsem se o klid. „Máme to pod kontrolou, mami. Děti jsou zdravé, rostou, nic jim nechybí.“
Zamračila se. „Jenže to říkáš ty. Dneska už lidi nevědí, co je zdravé.“
Manžel seděl vedle mě, zatím mlčel. A já už cítila, jak se mi v hlavě vaří krev.
„Mami,“ řekla jsem ještě jednou tiše, „kdybys to alespoň probírala se svým synem, a ne jen se mnou.“
„Ale on… no… ty jsi ta, co vaří,“ mávla rukou, jako by to bylo jasné.
To byla poslední kapka.
Tomáš položil hrnek na stůl tak rázně, až se to lehce ozvalo.
„Mami,“ začal pevným hlasem, který u něj slýchám jen párkrát do roka. „Tak dost.“
Tchyně zvedla obočí. „Prosím?“
Tomáš se naklonil dopředu a jasně, klidně, ale naprosto rázně řekl tři věty, které všechno změnily:
„Já jsem ten, kdo jí maso už od dětství.
Já jsem ten, kdo chce, aby ho jedly i naše děti.
A jestli máš problém, řeš to se mnou – ne s Terezou.“
Bylo ticho. Takové to dlouhé, hutné ticho, které se nedá přerušit, protože se zdá, že i vzduch čeká, co bude dál.
Tchyně ztuhla, několikrát zamrkala a pak… poprvé po letech neměla připravenou odpověď.
„No tak dobře,“ hlesla nakonec. „Když to říkáš takhle.“
Já seděla jako opařená. Nečekala jsem, že to kdy řekne. A už vůbec ne, že to zabere.
Nedělní oběd – den, který vstoupil do rodinné historie
Když jsme ji o den později pozvali na oběd, přišla s výrazem člověka, který vstupuje do neprobádaného území.
„Doufám, že máte něco… lehkého,“ řekla opatrně.
„Máme,“ usmála jsem se. „Kuřecí řízek s bramborovou kaší. A pro tebe jsme připravili i salát bez masa, kdybys chtěla.“
Tomáš přidal: „Ale zkus alespoň malý kousek řízku. To zvládneš.“
Tchyně se zarazila. Pak se podívala na mě, na Tomáše, na vnoučata, která už jedla, a pomalu si vzala vidličku.
„Jen… malinko,“ šeptla, jako by dělala něco zakázaného.
Ukrojila si kousíček, ochutnala a povytáhla obočí.
„Hm… No… není to tak hrozné,“ prohodila.
Tomáš se usmál. „Vidíš, mami? Tady nejde o žádné ideologie. Jen jíme to, co nám chutná.“
A tehdy to přišlo. Tchyně si vzala další sousto. A další.
„No dobře,“ připustila. „Je to… dobré.“
S Tomášem jsme si pod stolem stiskli ruce. Ne kvůli tomu řízku, ale kvůli tomu, že po letech zbytečných dohadů stačily tři věty, aby se věci konečně narovnaly.
Epilog
Od té neděle už téma jídla není bitevním polem. Tchyně to sice občas zmíní, ale už neútočí. A někdy – když se cítí odvážně – si k nám přijde dát i kousek pečeného masa.
Ale hlavně přiznala:
„Asi jsem to přeháněla, viď?“
A já konečně mohla s klidným srdcem odpovědět:
„Trochu ano. Ale jsem ráda, že sis to uvědomila.“
A v duchu jsem dodala: Díky, Tomáši. Ty tři věty měly větší sílu než všechny moje prosby za posledních pět let.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
