Turbulentní týden v Severní Itálii a Jižní Francii

Píše se květen, rok 2007. Ve střední a jižní Evropě panují nadprůměrná horka poplatná polovině léta. Druhák na střední. Chystám se na svůj první větší zájezd bez rodičů, objevovat krásy Severní Itálie a Jižní Francie.

První zastávka ve městě průplavů a gondol, Benátky, ve mne kupodivu nezanechává navzdory předpokladům, až tak silné stopy. Projížďku lodí, prohlídku místní architektury a kulturních památek bych možná ocenil až v pozdějším věku. Avšak další stanice, Verona, na mne ihned dýchá svým geniem loci. Jaké by to bylo prožívat průběh lásky Romea a Julie na vlastní kůži? Nadchne mě především krása místních zahrad.

Následně přejíždíme k francouzsko italskému pobřeží do Monaka. Knížectví Monacké je přímo stvořené pro fotografie panoramat, zpestřené i procházkou trasy Formule 1. Kromě naprosto hektického průběhu zájezdu, kdy díky průvodci stíháme sekat návštěvu památek jak „Baťa cvičky“, je veselé především dvouhodinové noční čekání na ubytování v hotelu F 1, někde u přímořské dálnice. V dalších dnech navštěvujeme nádherné amfiteátry v Arles. Večer v tomto malebném městečku v jedné z místních hospůdek popíjíme tradiční francouzský nápoj Pastis, mimochodem naprosto vynikající. Konečně si mohu vychutnat atmosféru francouzského jihu ve větším klidu. Uchvácen nejsem jen památkami. V paměti mi utkvělo desetiminutové zastavení u jedné z venkovských čerpacích stanic v Provenci a pozorování šumícího levandulového pole. Tento romantický zážitek z hlavy nikdy nevymažu. Brada mi poté naopak padá z kopečku zmrzliny v Cannes, oceněný 8 eury.

Na Severní Itálii a Jižní Francii mne zaujaly také móda a styl domorodců. Snědí a vždy dobře naladění mladí muži v uplých džínách, v bílých košilích a lakýrkách, naprosto nepokrytě svádí (hlavně v Marseille) mé okaté spolužačky, které jsou minimálně polichoceny jejich zájmem. Stinnou stránkou zájezdu se ukazuje všudypřítomná špína marseillských ulic. Pocit však zastiňuje návštěva přilehlé přímořské ostrovní pevnosti If, proslavená například Hrabětem Monte Cristo.

Zbývá ještě pár dnů zájezdu. Mě však bije na poplach tíha mé šrajtofle, která se limitně blíží nule. V té době však vynikám naprosto minimální finanční gramotností. Proč proboha utrácím většinu peněz za bezcenné cetky? Další cíl cesty nazpět: Pisa. Ani v sedmnácti letech si nemohu nevšimnout, že toto místo je takovým způsobem znásilněno turisty, že se zde úplně dobře necítím. To mi nezabraňuje v tom, utratit další peníze za masivní měděný náramek, který se tváří jako stříbrný, aby za 3 hodiny ve 30 stupních zčervenal. Inu, co chcete za 10 euro. Tato zkušenost mě alespoň donutila pochopit pravidlo: nikdy nenakupuj na bleším trhu.

Florencie se stává poslední zastávkou v zájezdním putování. Je nádherné i přes již značnou únavu vidět na vlastní kůži Michalangelova Davida a další umělecké a kulturní skvosty. Co však nechcete zažít, je pochod Florencií ve 2:00, schvácení a hladoví. Moje zásoby financí se tenčí na cca 4 eura, do příjezdu domů zbývá asi 15 hodin. Ani to nám, účastníkům zájezdu, nezabraňuje zahrát si u autobusu fotbálek s místními Florenťany a slyšet jejich, „buongiorno uomo!“, nebo „gol, gol, gol, gollll“. Za zbylé jedno a půl euro s nadšením pojídám párek v rohlíku, s láskou připravený řidičem autobusu, a může se vyrazit.

Cestu zpět díky všudypřítomné únavě nevnímám, v uších mi však na plné kulky hraje „The All American Rejects - Dirty Little Secret“ a skládám si obrázky ze zážitků. Do příjezdu domů mi nezbylo ani Euro, snídám ve 3 ráno u rakouských hranic malý pytlík brambůrků.

Vážení přátelé, byla to jízda!