Článek
Bylo slunečné odpoledne a městské hřiště se hemžilo dětmi, jejich smíchem a vrzáním houpaček. Na lavičce u pískoviště seděla Karolína, maminka tříleté holčičky Elenky. Její styl výchovy byl laskavý a respektující. Když Elenka něco nechtěla, nebo si zase stála za svým, Karolína s ní trpělivě mluvila. Nikdy ji nenutila, vždy se snažila vysvětlit.
Na druhé straně hřiště se tyčila statná postava Veroniky, maminky pětiletého Filipa. Veronika vyznávala pevnou ruku. Pod pojmem „pevnou“ si představovala i facku, když bylo potřeba. Její hlas byl hluboký, rozkazovačný, a když její syn neposlechl, netrvalo dlouho a ozvalo se plácnutí.
Ten den se děti potkaly u skluzavky. Filip, dvakrát tak velký než drobná Elenka, se bez rozmyslu rozeběhl a odstrčil ji, aby se dostal první na schůdky. Elenka upadla do písku, rozbrečela se a volala maminku.
Karolína se hned zvedla a přispěchala k Elence. Jemně ji zvedla a konejšila: „To nic, zlatíčko, jsem tady. Bolí tě něco?“ Otočila se na Filipa: „Chlapče, to od tebe nebylo hezké. Prosím, zkus to říct slovy, ne rukama.“
V tu chvíli k nim přišla Veronika. „Co mu to tu vykládáte?“ vyjela na Karolínu ostře. „Když nebude tvrdý, sežerou ho! Filip se musí naučit prosadit!“
Karolína se nadechla: „To chápete tak, že může shazovat mladší děti? To se mi rozhodně nezdá správné.“
„Správné? Vy mě budete poučovat, jak vychovávat dítě?“ Veronika nakročila blíž, její hlas se nesl po celém hřišti. Ostatní rodiče, kteří byli poblíž, ztichli a přestali se bavit. Teď byli diváky nečekaného dramatu mezi dvěma maminkami.
Karolína si stoupla před svou dcerku a tiše, ale pevně řekla: „Nechci se hádat, ale nepřeji si, aby vaše dítě ubližovalo tomu mému. Prosím, aby se omluvil.“
„Omluvil?!“, zasmála se Veronika hrubým smíchem. „Jestli někomu něco dlužím, tak vám ukázat, jak se správně vychovává! Filipe, pojď sem!“ Otočila se k synovi a natáhla ruku. Filip k ní v mžiku přiběhl. „Řekni mi, proč ses pral,“ vyštěkla na něj. Filip pokrčil rameny a odvrátil oči. Vzduch se v ten moment ještě více napnul. A pak přišla facka. Pleskla o Filipův obličej jako rána bičem. Na hřišti to zasyčelo, několik maminek zalapalo po dechu. Filip se rozbrečel a Veronika ho začala tahat za ruku směrem k lavičce. „Když ti říkám, že se máš chovat slušně, tak se budeš chovat slušně!“ křičela.
Karolína zůstala stát, v náručí plačící Elenku, oči vykulené hrůzou. Ale pak v sobě našla odvahu. „Tohle je týrání,“ řekla nahlas, aby ji slyšeli i ostatní rodiče. „Nemůžete ho bít za to, že se chová tak, jak ho učíte.“
Veronika se zastavila, obrátila se, její pohled byl téměř smrtící. „Co jste to řekla?!“
„Ano, slyšela jste mě,“ odpověděla Karolína klidně, ale pevně. „Jestli ho budete bít, zavolám na Vás bez milosti sociálku.“
Lidé okolo se začali přidávat. Jedna maminka z houpaček přikývla: „Má pravdu, tohle už není normální.“ Další tatínek popošel blíž: „Nechte toho, než zavoláme policii.“
Veronika se rozhlédla, pochopila, že tentokrát na její straně nikdo nestojí. Pustila Filipovu ruku, prudce si ho přitáhla k sobě a sykla: „Jdeme domů.“ Vzala ho a s hněvivým pohledem na všechny přítomné odkráčela pryč.
Karolína klesla na lavičku, Elenka se jí tiskla k hrudi. Ostatní rodiče přišli blíž, ptali se, jestli je Elenka v pořádku. Atmosféra na hřišti se pomalu uvolnila. Děti se vrátily ke hře, i když chvíli trvalo, než se smích znovu rozezněl.
Karolína se ještě dlouho dívala směrem, kudy Veronika odešla. Věděla, že ten den nebyl jen o dětském konfliktu, ale o střetu dvou tolik rozdílných světů.
Jaký máte názor Vy? Prosazujete respektující výchovu, nebo tu s heslem: „Škoda rány, která padne vedle? “
Příběh byl napsán dle vyprávění známé, která něco podobného zažila. Jména maminek a dětí jsou smyšlená.
