Článek
Když jsem si před čtyřmi lety bral Kláru, věděl jsem, že její otec, pan Havelka, mě nikdy zcela nepřijme. Už na svatbě mi mezi řečí řekl:
„Lukáši, hlavně ať se má moje holka dobře. A tím nemyslím jen ty tvoje motivační řeči o ‚rovnocenném partnerství‘. Ženská potřebuje jistotu.“
Bral jsem to tehdy s nadhledem. Ale v následujících letech se mezi námi vytvořil zvláštní odstup. Cítil jsem, že mě hodnotí podle auta, podle toho, kolik utrácíme na dovolené, nebo jestli Klára dostává dárky podle jeho představ.
Já dárky dával, ale spíš osobní. A místo rozmazlování penězi jsem chtěl, aby se měla dobře v životě, ne jen „na oko“.
Jednoho dne, při rodinném obědě, padla řeč na práci. Tchán se zeptal, co vlastně dělám.
„Řídím menší tým v jedné logistické společnosti,“ odpověděl jsem prostě.
„Aha. A to tě uživí?“ uchechtl se, napůl žertem, napůl pohrdavě.
Klára se na mě podívala, a já jen klidně řekl:
„Jo, docela slušně. Něco kolem sedmdesáti čistého.“
Ticho. Viděl jsem, jak mu ztuhl úsměv.
„Sedmdesát? To jako měsíčně?“
„Ano.“
Pak už se do konce oběda neozval.
Od té chvíle se náš kontakt prakticky přerušil. Nezvedal telefony, na svátky jen strohá SMS. Klára z toho byla smutná, ale já to bral tak, že mužské ego je někdy zranitelnější než porcelán.
Rok poté, když jsem byl v práci, mi personalistka přinesla novou hromadu životopisů na otevřenou pozici obchodního zástupce.
„Podívej se na tohle,“ zasmála se. „Tenhle pán má docela zkušenosti, ale už je v letech. Jmenuje se… Havelka Karel.“
Málem jsem se zakuckal kávou.
„Počkej… Havelka? Z Brna?“
„Jo, bydlí v Komárově.“
„Tak to je… můj tchán.“
Zasmál jsem se, ale nebylo to veselé. Bylo to absurdní. Ten člověk, který se mnou nemluví, teď žádá o práci do mé firmy.
„A co s tím?“ zeptala se personalistka.
„Nech to na vás,“ pokrčil jsem rameny. „Rozhodně ho nechci zvýhodňovat… ale ani mu to komplikovat. Uvidíme, co v něm je.“
Večer jsem o tom řekl Kláře.
„Tati?“ vykulila oči. „On… ti poslal životopis? To nevěděl, že tam pracuješ?“
„Nevěděl. Ale teď už to asi zjistí.“
Klára byla zaskočená, ale pak dodala tiše:
„Víš, možná je to šance. Pro vás oba.“
Týden na to ho skutečně přijali. Personalista mi oznámil:
„Ten váš tchán se docela osvědčil při pohovoru. Umí jednat s lidmi, má přirozenou autoritu. Bereme ho.“
A já jen přikývl.
Když pak prošel dveřmi kanceláře na první den nástupu, na okamžik zůstal stát, když mě uviděl.
„Tak tady tedy… ty,“ řekl tiše.
„Jo,“ pousmál jsem se. „Vítej v týmu.“
Podal jsem mu ruku. Chvíli váhal, ale nakonec ji stiskl.
„Asi sis to neplánoval, co?“ dodal jsem s lehkým humorem.
„Ne. Ale život umí překvapit,“ odpověděl a odvrátil pohled.
Pracovali jsme v jiných odděleních, ale občas jsme se potkali na poradách. Ze začátku se mě vyloženě vyhýbal. Když jsem promluvil, dělal, že píše poznámky. Ale časem… jako by z něj opadl ten led.
Jednou po poradě za mnou přišel:
„Hele… Lukáši. Kdybys měl chvíli, potřeboval bych s něčím pomoct. Tady ten nový systém objednávek…“
„Jasně,“ kývl jsem. „Ukážu ti to.“
Seděli jsme spolu v zasedačce skoro hodinu. A mezi řečí se najednou rozmluvil:
„Víš… já jsem si o tobě myslel, že jsi takový ten typ, co jen mluví o ambicích. Ale jak tě tady vidím… máš to v hlavě srovnané.“
„No, díky,“ pousmál jsem se. „A vy zas nejste takový morous, jak vás popisuje vaše dcera.“
Zasmál se poprvé po letech.
Když jsem pak večer přišel domů, Klára na mě čekala.
„Tak co táta?“
„Víš co? Asi začínáme od začátku,“ řekl jsem. „Jen s tím rozdílem, že teď už ví, jak to tady opravdu funguje.“
Od té doby mezi námi panuje zvláštní klid. Nepřátelství zmizelo, nahradila ho tichá úcta. A i když to nikdo nahlas neřekl, vím, že se jeho pohled na mě změnil.
Možná stačilo jen, aby viděl, že nejde o peníze.
Ale o to, jak se člověk postaví – i k těm, kteří ho kdysi podcenili.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova kamaráda. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
