Článek
Byl to horký čtvrtek, takový ten den, kdy se vám prádlo usuší dřív, než ho stihnete pověsit. Na dvoře za domem jsem měla nataženou šňůru mezi dvěma jabloněmi, kam jsem věšela čisté povlečení, trička a hlavně – svoje oblíbené letní šaty s drobnými modrými kvítky.
Ty šaty jsem milovala. Měla jsem je na sobě na prvním rande s mužem, který je teď mým manželem.
Když jsem po obědě vyšla ven s hrnkem kávy, zarazila jsem se. U šňůry stála moje sousedka – paní Holubová. Držela v ruce mé šaty, složené do úhledného balíčku, a strkala je do igelitky.
Naše pohledy se střetly.
„Co to děláte?“ vyhrkla jsem, zaskočená tak, že jsem ten hrnek málem upustila.
Zarazila se, trochu zrudla, ale hned se narovnala a řekla tónem, který by se hodil spíš pro učitelku než pro zlodějku prádla:
„Já… já vám to chtěla jen posbírat, než začne pršet.“
Rozhlédla jsem se po jasné obloze. Ani mráček. Jen horký vzduch a vzdálené cvrkání cikád.
„Pršet? Paní Holubová, venku je třicet stupňů,“ odpověděla jsem klidně, i když mi srdce tlouklo jak splašené.
Zatvářila se, že hledá správná slova.
„No… víte, já mám takový cit pro změny počasí. Cítila jsem ve vzduchu vlhkost!“
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet.
„A proto jste mi sbírala prádlo? I s igelitkou?“
„Já… já jsem vám ho chtěla schovat do sklepa, aby se nezaprášilo,“ vyhrkla.
Jenže já dobře věděla, že ten sklep sdílíme, a že už několikrát „omylem“ skončily v jejím prádle moje utěrky, ručníky a jednou dokonce i svetr, který jsem pak viděla na ní, když venčila psa.
Nadechla jsem se, snažila se zůstat slušná.
„Paní Holubová, víte, já si vážím, že se staráte, ale o moje prádlo se starat nemusíte. Když chci, aby mi ho někdo sbíral, poprosím manžela.“
Usmála se, jakoby se nic nestalo, a pronesla:
„No tak, hned tolik povyku kvůli pár hadříkům. Vždyť já bych vám je stejně vrátila.“
„Jako ten svetr minulý měsíc?“ zeptala jsem se tiše.
Tentokrát už neřekla nic. Jen se otočila a beze slova odkráčela.
Od té doby jsem si pořídila vlastní skládací sušák na balkon a na dvůr už prádlo opravdu nepověsím. Jen občas zahlédnu paní Holubovou, jak si něco šeptá se sousedkou z prvního patra a dívá se směrem k mému oknu.
A víte, co je nejzajímavější?
Od té doby, co „prší“, jen když se dívám já, má paní Holubová vždycky nečekaně suché prádlo.
A moje šaty s modrými kvítky?
Ty jsem už nikdy nenašla.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
