Článek
Tchyně žije sama. Po smrti tchána, kterého ztratila před šesti lety, se uzavřela do svého malého bytu, a jak sama říká – „žije pro Gerdu“. Gerda je kočka, šedobílá, trochu vzteklá, s pohledem, který mi vždy připomínal tchynin vlastní. Ta ji krmí lepším masem, než jedla kdy můj muž v dětství, a mluví s ní jako s nejlepší kamarádkou.
„No tak, Gerdí, copak jsi to udělala? Maminka ti přece říkala, že na parapet se neleze!“ – slýchala jsem ji, když jsme k ní občas přišli na návštěvu.
Kočky jsem nikdy neměla ráda, a navíc mám alergii. Sotva se ke mně přiblíží, začnu kýchat a oči mi slzí. Když tchyně chtěla, abych si ji vzala na hlídání, protože „jede na pedikúru“, odmítla jsem. S úsmevem, ale jasně:
„Omlouvám se, ale to opravdu nejde. Já bych do večera skončila na pohotovosti.“
Tchyně si to ale vzala osobně. Od té doby měla poznámky: „No jo, někdo má alergii na všechno, hlavně na povinnosti.“
Ten osudný nedělní oběd začal vcelku normálně. Upekla jsem kuře, udělala bramborovou kaši, manžel otevřel láhev vína, a syn běhal po zahradě s míčem. Tchyně přišla, jako vždy, s košíkem domácího pečiva a s tváří, na níž bylo vidět, že má něco na srdci.
Sotva se posadila, spustila:
„Gerda je pryč.“
„Jak pryč?“ zeptal se manžel.
„Ztratila se. Včera večer jsem ji neviděla, volala jsem ji, běhala po okolí, ale nic. Asi ji někdo vyplašil.“
„To mě mrzí,“ řekla jsem upřímně, i když jsem cítila, že její pohled se mi zabodává přímo do obličeje.
Po chvilce ticha dodala tiše, ale ledově:
„Myslím, že jsi to byla ty, Yvono.“
Zůstala jsem ztuhlá s vidličkou v ruce.
„Prosím?“
„No ano,“ pokračovala. „Ty ji přece nemáš ráda. Pořád říkáš, jak tě škrábe a jak ti dělá zle. Možná… možná jsi ji nějak vyplašila. Nebo pustila.“
Manžel se nadechl, chtěl něco říct, ale já ho zarazila pohledem.
„Tchyně drahá,“ začala jsem klidně, „já se té vaší Gerdy ani nedotýkám. A kdybych to udělala, tak by mě teď museli resuscitovat. Já mám totiž alergii na kočky, ne na rozum.“
V kuchyni se rozhostilo ticho. Syn, který do té doby v klidu žvýkal, se na mě podíval s otevřenou pusou. Manžel jen polkl a odložil příbor. Tchyně zrudla, zvedla se od stolu a zamumlala:
„Tak to promiňte, já asi půjdu.“
Klaply dveře a byl konec oběda.
Dva týdny se neozvala. Manžel se pokoušel volat, ale pokaždé mu jen suše odpověděla, že „má moc práce s hledáním Gerdy“. Až jednoho dne mi přišla SMS od ní:
„Našla jsem ji. Byla zavřená ve sklepě u sousedů. Živá.“
Ani slovo omluvy. Jen konstatování.
Když jsem to četla, napadlo mě, že bych mohla napsat zpět: „To ráda slyším, pozdravujte Gerdí.“ Ale neudělala jsem to. Protože jsem věděla, že by to nepochopila.
Od té doby naše vztahy ještě více ochladly. Na obědy už moc nechodí, a když přijde, syn se s ní baví jen chvíli. Mně je to líto kvůli němu, ale zároveň… mám klid.
A ona? Ona má zpátky svou Gerdu – a možná si s ní povídá ještě víc než dřív.
Někdy mám pocit, že jsme si v té jedné větě řekly všechno, co se říct dalo.
A taky že to byla nejúčinnější odpověď, jakou jsem v životě použila.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorovy kolegyně. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
