Článek
Vždycky jsem byl spíš klidný typ. Živím se jako elektrikář, mám svou malou firmu, manželku Hanu a dvě dospívající děti – Kláru a Matěje. Žijeme obyčejný život, žádný luxus, ale máme se rádi.
Kdybych měl ale vypíchnout jednoho člověka, který mi pravidelně kazí náladu, byl by to Radek – manžel Haniny mladší sestry.
Od první chvíle, co se s Hanou vzali, se Radek ke mně choval povýšeně.
„Ty jsi ten Luboš, co dělá zásuvky, že jo?“ pronesl na našem prvním setkání s úšklebkem.
„Jo, a ty jsi ten Radek, co je pořád bez práce?“ odvětil jsem tehdy v žertu.
Smál se, ale ten smích byl kousavý. Od té doby mezi námi viselo napětí, které nikdy úplně nezmizelo.
Na rodinných oslavách si dělal z mých koníčků legraci, napodoboval, jak mluvím, a s oblibou říkával před Hanou:
„No jo, Hani, tys mohla mít doktora, a místo toho sis vzala elektrikáře. Ale hlavně že svítí, co?“
Manželka se vždycky jen pousmála, ale viděl jsem, jak ji to uvnitř trápí.
„Nevšímej si ho,“ říkávala mi. „On to nemyslí zle.“
Jenže mně to zle přišlo. A našim dětem taky.
Jednou Matěj, tehdy čtrnáctiletý, prohodil:
„Táto, proč si necháš líbit, že tě ten Radek furt shazuje? Já bych mu jednu dal.“
„Ne, synu,“ odpověděl jsem. „Na některé lidi platí klid. To je pro ně horší než rána.“
Ale Radek si to zřejmě neuvědomoval. Na oslavě tchyniných šedesátin to přehnal.
Před všemi si z mojí práce udělal kabaret.
„Víš, Hani,“ hulákal přes stůl, „já bych taky chtěl být jako tvůj Luboš – dvakrát za měsíc zapojit světlo a zbytek času odpočívat!“
Všichni se zasmáli, kromě Hany a mých dětí.
Zvedl jsem se od stolu a tiše řekl:
„Radku, někdy je lepší mlčet, než ukázat, jak moc nevíš, o čem mluvíš.“
Zarazil se, ale neodpověděl. Jen mávl rukou.
O týden později mi zazvonil telefon.
„Čau, švagře!“ ozval se jeho hlas, tentokrát podlézavý a sladký.
„Hele, potřeboval bych s tebou něco probrat. Takový… finanční zádrhel.“
Sešli jsme se v kavárně.
Radek přišel v saku, ale nervózně si pohrával s klíči od auta.
„Víš, Luboši,“ začal, „já mám teď takovej malej problém. Kšeft s autama se trochu zadrhl, jeden zákazník nezaplatil… Potřeboval bych půjčit tak… stovku. Jen na měsíc.“
Podíval jsem se na něj a usmál se.
„Stovku tisíc?“
„No jo, tys podnikatel, pro tebe to není žádná raketa,“ zasmál se, jako by o nic nešlo.
„A čím mi to ručíš?“ zeptal jsem se.
„No přece slovem,“ pokrčil rameny. „A ty víš, že já jsem férovej.“
V tu chvíli jsem měl chuť se smát nahlas.
„Férovej?“ opáčil jsem. „To říká chlap, který mě před týdnem zesměšnil před celou rodinou?“
Zrudl. „Ale no tak, to bylo jen mezi náma, víš, jak to myslím… humor, ne?“
Naklonil jsem se k němu.
„Víš, Radku, kdyby sis někdy vážil lidí kolem sebe, možná bys dnes nemusel žádat o pomoc. Já ti nepůjčím ani korunu. Ale přeju ti, ať se ti to nějak vyřeší.“
Vstal jsem a odešel. Jeho výraz – směs překvapení, vzteku a studu – si pamatuju dodnes.
Manželce jsem to večer řekl.
„Udělal jsi dobře,“ povzdychla si. „On si myslí, že všechno může. Třeba ho to konečně naučí pokoře.“
A víte co?
O měsíc později jsem se dozvěděl, že Radek si opravdu půjčil – jenže od nebankovky s vysokým úrokem. A když mu hrozila exekuce, začal dělat v místní autodílně.
Od té doby, kdykoli mě potká, kývne a pozdraví. Bez žertů, bez úšklebků.
Možná to byla ta největší půjčka, kterou jsem mu kdy dal – půjčka sebeúcty, bez jediné koruny.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorova známého. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu fiktivní.
