Článek
Jmenuji se Kamila a je mi šestadvacet. Už čtyři roky jsem žila s Patrikem, klukem, který byl hodný, milý… a naprosto bez jiskry. Na začátku to bylo fajn — měli jsme společný byt, večery u seriálů, občas výlet na přehradu. Ale časem jsem si uvědomila, že žijeme spíš vedle sebe než spolu. Patrik byl typický pohodář, který nejraději trávil večery s pivem a YouTube videi, a když jsem se zmínila o cestování nebo o kurzu, na který bych chtěla jít, jen pokrčil rameny: „Na co to? Doma je dobře.“
A možná právě to mě dusilo. Cítila jsem, jak mi život proklouzává mezi prsty. Měla jsem práci, která mě nenaplňovala, vztah, který se nevyvíjel, a sny, které jsem už skoro zapomněla vyslovovat nahlas. Někdy jsem se přistihla, že závidím té sedmnáctileté verzi sebe samé — holce s rozcuchanými vlasy, kytarou na rameni a hlavou plnou plánů, že procestuje svět.
A pak se to stalo. Jednoho mrazivého odpoledne, cestou z práce, jsem ho uviděla. Jirku. Dávného kamaráda ze střední. Vlastně víc než kamaráda. Bývali jsme si kdysi neuvěřitelně blízcí, něco mezi první láskou a spřízněnou duší. Tehdy nám ale okolnosti — a možná i naše mladická nerozhodnost — zabránily zjistit, co z toho mohlo být.
Když jsem ho teď potkala, zůstala jsem stát jak zmražená. Z kluka, který mi kdysi půjčoval mikinu a psal básničky do sešitu, se stal muž. Měl stejný pohled — ten, ve kterém bylo všechno: klid, humor, i ten starý, známý oheň. Usmál se a řekl: „Kamčo, to snad není možný.“
Zastavili jsme se v malé kavárně „jen na chvíli“. Mluvili jsme tři hodiny. O životě, o tom, co jsme ztratili a našli, o plánech, které jsme tehdy měli. Smála jsem se, až mě bolela bránice, a najednou jsem cítila, že ve mně něco znovu ožívá.
Večer, když jsem dorazila domů, Patrik seděl u televize a zeptal se, jestli koupím chipsy na víkend. A v tom tichu mezi jeho slovy mi zapípal telefon.
Zpráva od Jirky.
> „Víš, možná to zní divně, ale ten dnešní den mi připomněl, jaké to bylo, když jsem byl šťastný. A myslím, že tehdy jsi u toho byla ty.“
Seděla jsem dlouho, zírala na obrazovku a v hrudi cítila ten zvláštní tlak. Napsala jsem něco vyhýbavého — že bylo fajn ho vidět, že bysme se mohli někdy potkat. Ale celou noc jsem nemohla usnout. Cítila jsem, že něco uvnitř mě prasklo.
Další dny jsem chodila do práce, vařila, smála se, ale všechno bylo nějak… jinak. Patrik si ničeho nevšiml, možná ani nechtěl. Ale já věděla, že už nejsem stejná.
Po pár týdnech jsem to nevydržela. Sedli jsme si s Patrikem do kuchyně.
„Patriku,“ začala jsem tiše, „já… už nevím, jestli nám to takhle ještě dává smysl.“
Podíval se na mě s překvapením, ale ne s bolestí. Spíš s pochopením.
„Já vím,“ řekl po chvíli. „Cítím to už dlouho. Jen jsem doufal, že se to zlepší.“
Rozchod proběhl tiše, bez křiku. Jen ticho, které se rozprostřelo mezi námi, když jsem odcházela s poslední taškou, bylo nejhlučnější v mém životě.
Pár dní nato jsem napsala Jirkovi. Pozvala jsem ho na kávu. Pak na výlet. A potom už nebylo cesty zpět.
S Jirkou jsme začali cestovat, nejdřív po Česku, pak i dál. Oba jsme měli touhu poznávat, smát se, žít. Občas se hádáme, jsme oba tvrdohlaví, ale i ty hádky mají jiskru.
Když se mě nedávno zeptal, jestli si dokážu představit, že spolu založíme rodinu, usmála jsem se. Ne proto, že bych nutně toužila po dětech — ale proto, že jsem poprvé po letech měla pocit, že žiju naplno.
A když se občas v tichu noci ohlédnu, vím, že ta jedna dojemná zpráva nebyla jen náhoda. Byla to životní připomínka, že někdy musíme ztratit jistotu, abychom znovu našli sami sebe.
Příběh byl napsán dle zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1.osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
