Článek
Stalo se před lety. Byl pozdní podvečer a tramvaj číslo 12 se líně sunula šedivým městem. Déšť bubnoval na okna a cestující se choulili do svých kabátů a bund, když se dveře na zastávce otevřely a nastoupil revizor. V té době jsem studoval v Olomouci a po dlouhém dni plném přednášek a seminářů jsem se těšil na privát. Vysoký, vyzáblý muž s ostrým pohledem, skenoval každého s nepříjemnou precizností. Všichni cestující ztichli.
Všiml jsem si v posedu schouleného mladšího muže, avšak staršího než já, jak si žmoulá ruce nervozitou. Seděl na zadní sedačce. Pokoušel se šátrat v kapsách. Ten muž zřejmě věděl, že nemá platnou jízdenku. Automaty na lístky byly na mnoha zastávkách nefunkční. Na to nejspíš doplatil i onen muž.
Revizor se k němu přiřítil jako stín, v ruce čtečku, oči přimhouřené. „Jízdenku!“ štěkl. Muž na prázdno polkl. „Nemám… ale chtěl jsem si koupit, fakt!“ vyhrkl ze sebe. „Tohle vyprávějte někomu jinému,“ odsekl revizor s ledovým klidem. Lidé okolo napjatě pozorovali scénu, jako by sledovali divadelní hru.
Muž se snažil vysvětlovat, ale každé slovo jen víc a víc rozzlobilo revizora, který mu mával před obličejem bločkem na pokuty. „Dostanete pokutu, s takovými cápky já se umím vypořádat,“ vyštěkl. Tramvaj se „kodrcala“ dál tmavými ulicemi, uvnitř ale atmosféra houstla.
Najednou tramvaj prudce zastavila – na křižovatce někdo vjel do kolejiště. Muž se zvedl, chtěl se protáhnout ke dveřím, ale revizor mu zatarasil cestu. „Nikdo nikam nejde, dokud to nezaplatíte!“ zaburácel.
Scénu jsem se zatajeným pozoroval. „Nemůžete mě tu držet!“ , pevně přesvědčený muž zvýšil na revizora hlas. „To víte, že můžu a taky budu!“ zavrčel revizor. Dveře se s hydraulickým zasyčením otevřely a muž uviděl příležitost, jedinou šanci. Strhl se prudký souboj pohledů: Mladý muž s odhodláním, revizor s nenávistí.
V tu chvíli se tramvají rozlehl ženský křik. Starší paní, stojící asi 5 metrů ode mě, z druhé strany od muže s revizorem ztratila rovnováhu a upadla. Muž automaticky přiskočil, aby jí pomohl. Revizor ho ale chytil za paži a stáhl zpět. „Tohle je podvod, nechcete pomoct, chcete utéct!“ obvinil ho. Všichni cestující už otevřeně sledovali tuhle napjatou přetahovanou.
„Pusťte ho!“ křikl někdo z davu. Další lidé začali reptat: „Vždyť chtěl pomoct!“, „Jste horší než policajt!“ Atmosféra se měnila. Muž už nebyl sám.
Revizor zrudl vzteky. Jiný muž, vysoký a ramenatý, se postavil mezi něj a hrdinu bez lístku. „Okamžitě ho pusťte, nebo vystoupíme všichni a zavoláme policii!“ řekl klidným, ale pevným hlasem.
Revizor se rozhlédl, tváře cestujících byly odhodlané, bylo vidět, že se ho nebojí. Pustil muže, který se sklonil k ležící paní a pomohl jí zpět na sedačku. Tramvaj se znovu rozjela. Revizor stál zkoprnělý uprostřed uličky. Jeho autorita byla náhle pryč.
Když tramvaj dojela na konečnou, velká část lidí vystoupila. Pozoroval jsem, jak revizor se skřípěním zubů a pohledem zabodnutým do země, zmizel mezi lidmi. Viděl jsem také muže hrdinu, který se ještě jednou otočil. Bylo poznat, že se mu vrací klid.
Ten večer se na sociálních sítích strhla lavina videí a svědectví o revizorovi, který šikanoval cestující. Vzpomínám si, že dopravní podnik začal tehdy případ vyšetřovat a nakonec postavil tohoto revizora mimo službu.
Tento výjimečný den, kdy se lidé postavili za pomoc druhému proti zlovůli „zřízence“, se za moje další cestování v MHD už nikdy více neopakoval.
