Článek
V rodinném domě na okraji města se postupně scházela rodina, aby oslavila devadesáté narozeniny babičky Jarmily. Byla to velká událost. Babička měla čtyři děti, deset vnoučat a několik pravnoučat. U stolu se tísnili bratři a sestry, jejich partneři i děti, voněly řízky, chladilo se šampaňské.
Jenže mezi příbuznými byli i Jarmilčin nejmladší syn Luděk a jeho manželka Monika. Bohatý pár, který se po letech přestěhoval z Prahy zpět do rodného města. Měli dvoupatrovou vilu s bazénem ve stylu vily Tugendhat, jezdili na dovolené do exotických zemí třikrát ročně a jejich děti chodily na soukromé školy. Přijeli v nejnovějším BMW a ihned se postarali o to, aby byli středem pozornosti.
Když se rodina sešla v obýváku, Monika ladným pohybem odložila značkovou kabelku na stůl její tchýně, tam, kam si jiní odkládali jen svetry. Očima přejela nábytek a s ironickým úsměvem prohlásila: „Je roztomilé, že to tu pořád vypadá stejně, jako když jsme byli malí. I ten nábytek ze sedmdesátek!“
Nastalo trapné ticho. Někteří se nervózně zasmáli, jiní lehce sklopili oči. Nejstarší Jarmilina dcera Alena, která se o babičku aktuálně starala, výrazně pocítila, jak se jí krev vaří v žilách. Zatím ale mlčela.
Když se servíroval dort, Monika ve svém představení pokračovala: „My jsme letos na oslavu koupili dort z Francie, tenhle vypadá tak… domácí,“ namyšleně se uchichtla a lokla si prosecca. Její manžel Luděk přitakal: „Víš, že to lidi na vesnici takhle prostě mají. Nemají na víc.“
V ten moment už se Alena neudržela. „Proč sem vůbec jezdíte, když vám to tu připadá tak podřadné?“ pronesla hlasem tichým, ale ostrým jako břitva. Monika se opět s povýšeným tónem ozvala: „Ale prosím tě, nesmíme zapomínat na rodinu, že? I když je to tu trochu… jiný svět.“
Rozhostilo se dusivé ticho. Děti přestaly žvatlat, dospělí se napjatě rozhlíželi. A pak promluvil prostřední z bratrů, Petr, který žil celý život v domě s babičkou: „Měli bychom oslavit babičku, ne se tu urážet kvůli penězům. Všichni jsme její krev.“
Monika se zamračila. „No, vy možná, ale my žijeme úplně jinak. Myslela jsem, že to oceníte. Že sem přivezeme trochu luxusu,“ mávla významně rukou ke své zlaté dárkové tašce a pokračovala. „Ale očividně tady nikdo nemá vkus.“
Babička Jarmila, která seděla v čele stolu, vzala v tu chvíli do rukou svůj hrnek s čajem a zadívala se na Moniku přísným pohledem, jaký uměla jen ona. „Víš, Moniko,“ řekla chraplavým hlasem, „když byl děda na vojně, posílala jsem mu balíčky s kouskem domácího koláče. Psala jsem mu, jak se těším, až se vrátí. A když se vrátil, neměli jsme ani korunu. Ale byli jsme šťastní, protože jsme měli jeden druhého a rodinu. Peníze jsou fajn. Ale když díky nim pohrdáš ostatními, stáváš se chudákem, i kdybys měl miliardu.“
Byla to rána, kterou nikdo nečekal. V místnosti zavládlo ticho, jen hodiny na zdi hlasitě tikaly. Luděk se nervózně podrbal na krku a Monika bledla. Z povýšeným řečí zbyl jen stud. Cítila na sobě desítky pohledů. Z babiččina pohledu nešlo uhnout.
A pak se začali lidé zvedat od stolu, jeden po druhém šli babičce popřát, obejmout ji a připít si s ní. Monika s Luďkem zůstali stát sami na kraji, odříznutí, jako by na chvíli pochopili, že peníze v téhle místnosti neměly žádnou váhu.
Zbytek oslavy se nesl v poklidném duchu, s hřejivými vzpomínkami a upřímným smíchem. Ale vztahy s „bohatou částí rodiny“ už nikdy nebyly jako dřív. Ten den odhalil, že největší propast mezi lidmi nevzniká z peněz, ale z pýchy.
Inspirace pro příběh vznikla ze zkušeností kolegyně, která se v rodině potýká s podobnými problémy.
Máte v rodině příbuzné, které bohatství zkazilo natolik, že jim peníze zaslepily mozek? Nebo je majetek nezměnil?
