Článek
Stachanovým příkladem se začali řídit první tzv. úderníci ve fabrikách téměř ihned po převratu v roce 1949.
Skutečnost kolem zmíněného ukrajinského horníka byla však poněkud jiná. Celá tehdejší akce byla naplánována, organizačně i technicky zajištěná a v dole se tou dobou „náhodou“ potloukal i novinář místních novin. Stachanovi s výrazným překročením normy navíc pomáhali další dva horníci, takže vytěžených 102 tun je třeba vydělit minimálně třemi, protože na rekordu se podle všeho podíleli ještě mnozí další horníci, kteří např. odváželi suť atd. I tak to byl slušný výkon. Za rekordem stála jednoduchá dělba práce. Zatímco Stachanov bez přestání rubal sbíječkou, pomocníci mu dělali souběžně tzv. výdřevu, tedy vyztužení ražené chodby.
Od té začaly těžební dostihy. „Stachanovův“ výkon byl poté několikrát překonán včetně jeho samotného. Není ovšem jisté, zda tyto údernické činy nepatří spíše do tradičních ruských bajek o nepřekonatelných bohatýrech.
Stachanovské hnutí se záhy rozšířilo do všech odvětví sovětské výroby, nicméně do socialistického údernického soutěžení se připojili například i úředníci nebo učitelé. Navzdory sovětské propagandě o hrdinských a pokrokových proletářích, kteří mnohonásobně překonávají normy a patří jim za to obdiv, je ostatní dělníci spíše nenáviděli. Závist? Možná, každopádně ke své nevraživosti měli řadu důvodů, především však ten, že jim stachanovci svými počiny zvyšovali normy. Zatímco stachanovci měli často až dvacetkrát vyšší platy, ostatním dělníkům zůstaly mzdy stejné. Úderníci se takto navíc dostali k mnohým, dnes bychom řekli „benefitům“, jako bylo přidělování nových bytů, poukázek na lázně, rekreace. Se zlou se potázal i samotný Stachanov, hned po své rekordní šichtě. Rozzuření horníci jej chtěli zabít a pronásledovali ho až domů, kde jej žena před běsnícím davem musela ukrýt do sudu se zelím.
V Moskvě poté dostal Stachanov luxusní byt a získal kdejaké ocenění, včetně Hrdiny socialistické práce. Byl také poslancem Nejvyššího sovětu, ale v závěru jeho života se již na slavného horníka začalo zapomínat. A v Moskvě také začal pít. „Ten ale moc pil, stejně jako jeho žena a dcera,“ vzpomínala kdysi jedna obyvatelka prominentního domu sovětských komunistů, kde Stachanov žil.
Zemřel 5. listopadu 1977 v zapomnění v psychiatrické léčebně, kam se dostal kvůli alkoholismu. O rok později bylo na jeho počest přejmenována Kadijivka na Stachanov.
Soutěžení fanatiků do velké míry nebylo efektivní. Už tak pofidérní kvalita výroby se ještě více zhoršila a v zájmu rychlosti se méně dodržovaly bezpečnostní předpisy, což přineslo nárůst pracovních úrazů. V honbě za rekordy docházelo k přetěžování strojů, což vedlo k jejich častým poruchám a tím pádem výpadkům výroby. Zlou krev na pracovištích udělala i nově vytvořená privilegovaná kasta údernických dělníků a s tím spojená nerovnoměrnost až nespravedlivost v odměňování, samozřejmě nejprve v Sovětském svazu.
Stachanovské hnutí bylo po roce 1945 implantováno i v Československu. Po uchopení moci KSČ, na konci roku 1949 do něj bylo zapojeno 30 procent všech pracujících. I „my“ jsme měli svého Stachana. Stal se jím horník v Ostravsko-karvinských dolech Lumír Sakmar.
Spolu s budovatelským obdobím komunismu bylo v letech 1949-1950 údernictví v Československu na výsluní. Pozornost mu věnoval dokonce i IX. sjezd KSČ (první sjezd komunistů po uchopení moci), který si mimo jiné vytyčil úkol „co komunista, to úderník“. V duchu tohoto hesla se soudruzi z předsednictev krajů rozjeli do závodů ve svých regionech, aby osobně působili na získávání dalších úderníků do strany.
Příkladů bylo mnoho. Kronikář jedné z obcí na východní Moravě zaznamenal, že dělník Ferdinand Ondryáš, v těžbě dřeva se stal nejlepším v Gottwaldovském kraji, když údajně denně těžil v průměru 4 metry dřeva po dobu jednoho roku a dřevo ještě naskládal do hranic. Objevili se sice pochybovači, jenže ti si neuvědomili, že „v socialismu je práce věcí cti a slávy, což se projevuje slavnostním hodnocením úderníka, za kapital“. Na valašsko dorazili tehdy soudruzi z ONV a KNV, dokonce i z ministerstva. Promluvili o významu tohoto hrdinského činu, pěvecké soubory zapěly písně a tento Ondryáš obdržel 5 tisíc korun.
To, že úderníky neměli dělníci vůbec rádi, občas s nevolí připustila i tehdejší KSČ. Zmínil se o tom například i ministr zahraničního obchodu Antonín Gregor na V. krajské konferenci KSČ v Gottwaldově v květnu 1949: „My ještě dnes… nepopularizujeme dostatečně všechny ty, kteří jako úderníci vykazují veliké výsledky. Dokonce jsme byli svědky toho, jak se tito naši úderníci v některých případech stávali předmětem útoků, jak byli napadáni a ostouzeni. “
Ve skutečnosti neměli úderníky v lásce ani mnozí komunisté. I normálního dělníka komunistu musel popuzovat zfanatizovaný soudruh u vedlejšího stroje, který se mohl kvůli nějakému závazku přetrhnout, makal i přes pauzy na svačinu a po večerech přemítal nad zlepšováky, které by mu umožnily zvýšit výkon. Zvyšování norem, tak jak bylo již naznačeno, znamenalo povinnost ne až tak zapálených soudruhů pracovat mnohdy přes své tělesné schopnosti a limity.
Těm „vlažnějším“ se museli věnovat ti zapálenější a soustavně je přetvářet k obrazu strany, aby laskavě pochopili smysl úderníků v budování socialistické vlasti. Jak je totiž známo, kdo chce jiné zapalovat, musí sám hořet.
Ve smyslu obrany „údernictva“ bylo nutné došlápnout si např. na nešvary jako zpochybňování základních pilířů celého komunistického systému, tj. Sovětského svazu, čelních představitelů státu, vedoucí úlohy KSČ atd. Ve straně proto probíhal neustále očistný proces, který tzv. upevňoval její řady. Vnikání pochybných živlů do strany měla mj. zabránit zvláštní instituce zvaná disciplinární komise. Řídila se šestým základním rysem marxisticko-leninské strany: „Strana se upevňuje tím, že se očišťuje od oportunistických živlů“.
I přesto, že mnozí úderníky a jejich horlivost nesnášeli, museli je skousnout. Kdo do strany po nástupu KSČ k moci po roce 1948 vstoupil z mladické nerozvážnosti, nadšení, či naivity, a pak mu došlo, co udělal, už musel ve vlastním zájmu zůstat. Dobrovolné vystoupení ze strany se v 50.letech rovnalo sebedestrukci zahrnující vyobcování celé rodiny mnohdy na samé dno společnosti mezi reakční živly.
Limity a trhliny Stachanovského hnutí naštěstí poměrně vyspělý československý průmysl odhalil podstatně rychleji a už v roce 1952 se od něj začal odvracet. Socialistické soutěžení však do velké míry přetrvalo i nadále.
Zdroje:
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/relax/stachanov-rubal-redaktor-meril-cas-rusko-na-legendu-dodnes-vzpomina-114873
https://www.ctidoma.cz/clanek/historie/bajny-stachanov-prekonal-nemozne-jeho-rekord-ale-vydrzel-jen-tri-dny-konec-hrdinneho-udernika-byl-vic-nez-trpky-66359
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/stachanov-stalin-uhli-rekord.A150830_233916_zahranicni_aha
Kniha - KMENT Zdeněk, Ve stínu rudé hvězdy. Vydalonakladatelství: Kment Zdeněk - ECHO BOOKS. Valašské Meziříčí 2022. I. Vydání.
