Článek
Sněhu bylo tehdy mnohem víc, než bývá dnes. Sonina dítka na něm dováděla jako splašená po celé zimní dny, pokud zrovna nebyly ve školce. Na vesnici plyne čas o něco pomaleji, než ve městě a dětské hry dovedou rozzářit i jejich rodiče. Navíc je tu bezpečno, auto před domem projede jednou za sto let, kopeček za domem nabízí parádní klouzačku. Tatínek dětem vycpal igelitový pytel senem, to na domácí ježdění stačí. Sáně by ještě Soniny ratolesti neuřídily. Malá Michalka ve svých třech letech sjíždí jen malý hrbolek. Na větší si netroufne, tak jako pětiletý bráška.
Soňa si však začíná všímat, že Michalka je v poslední době poměrně pohodlná. Pořád si něco vrtá ve sněhu, poposedává, nechce se jí běhat. Uklidňuje ji to, že Michalka byla vždy spíše klidnější povahy.
Venku je ještě tma, Soňa rozsvítí na chodbě, aby děti neosnilo prudké světlo. Petřík vyskočí z postele, Michalka se ani nehne. „Michalko, musíme do školky“ . Pobízí dcerku Soňa. Ta se ale ztěžka zavrtí a začne kňourat. Je celá spocená, Soňa ji hladí po mokrých vlasech a Michalka se jí tiskne k hrudníku. „Nechci do školky maminko! “ Michalka je odhodlaná.
Soňa neví, co se děje, ale protože Michalka aktivitu nevyvine, obleče ji tentokrát sama. Když ji stahuje pyžamko, všimne si velké modřiny na stehně holčičky. „Michalko, ty ses někde bouchla? “ Michalka jen zavrtí hlavou. Soňa ji otočí a na lýtku druhé nohy obrovitá tmavá mapa, od kolínka až skoro ke kotníku. Rozbuší se jí srdce. Dívá se na vykulenou dcerku, rozcuchané vlásky a skoro bílé rty. „Tohle není dobré! “, pomyslí si.
Podívá se na hodinky, za hodinu by měla být v Jednotě na směně. Obchod, neobchod, práce nepráce, Soňa má strach. Myšlenky na nejhorší musí na nějakou dobu zaplašit, nakládá děti na sáňky a vyráží. Cestou se v rychlosti zastaví v Jednotě, aby jí vedoucí vypsala propustku. Michalka musí k doktorovi. Vedoucí ještě stačí nevrle prohlásit: „Po desátý se vrátit stihneš ne? “ Soňa se pokusí čas návratu přislíbit, ale myšlenky má někde úplně jinde. S vyplazeným jazykem dorazí s dětmi ke školce, Petříkovi rychle pomůže s převlečením a učitelce sděluje, že musí s Michalkou k doktorovi. „Říkali jsme si, že je nějaká unavená“, přikyvuje učitelka.
Vesnický autobus, co sváží děti z okolí k lékařce, Soni s Michalkou ujíždí před nosem. Soňa ví, že prohlédnout dceru lékař musí a tak rozhodne: „Michalko, pojedeme ke státní, drž se! “ Zase chytá sáňky a skoro běží. Michalka nechápe, co se děje. Chvílemi dokonce obě sjíždí kopec. Soňa myslí jen na ty modřiny. Obává se spálového bacilu, nebo chřipky. Další autobus už stihnou. Pomalé drkotání Michalku uspává, vysílením usíná.
Vystupují na zastávce u náměstí, přes podchod k mostu přes řeku, Soňa s dcerou běží už v náručí k poliklinice. Omšelá budova s rudou hvězdou nad vchodem Soni naháněla strach už jako dítěti. Uvnitř to všude páchne lyzolem. Soňa míří ke kartotéce, nahlašuje Michalku do okýnka. Sestra působí nevrle až naštvaně. Čekárna je přeplněná, všude se nese pokašlávání a dětský pláč a křik. Není si ani kam sednout. „Prosím napít“, mumlá Michalka a mne si obličej. Soni se zdá, že má dcera pod očima velké černé kruhy. Pití samozřejmě ve spěchu zapomněla přibalit, a tak spěchají k bufetu. Soňa nesnídala. Žaludek má stažený strachem, že by do sebe stěží něco dostala. Michalka si z limonády jen usrkne, a otáčí hlavu na druhou stranu.
Dovnitř je zavolají po hodině a půl. Doktorka ani neodpoví na pozdrav. Malou musí mít Soňa svlečenou, doktorka požaduje, aby děti byly připravené a ona se nemusela zdržovat. Přitom je sama pomalá. Její tempo dokresluje i její nesympatický vzhled. Prošedivělé vlasy, ostříhaná na kluka, za tlustými brýlemi koukají zlé oči. K dětem asi ani nemá vztah. Michalka se k Soni instinktivně tiskne a začíná brečet. Dobře si pamatuje, jak jí tady na začátku podzimu hrubiánsky píchali zánět středního ucha.
Sestra Michalku popadne a násilim jí tiskne na pult. „Tak necháš toho řvaní, nebo tě polijeme studenou vodou“, zvyšuje na ni hlas doktorka a prohlíží nožičky. Po chvíli Michalku pustí, něco nehezkého prohodí k Soni a vztekle tříská do psacího stroje. Papíry se žádankami pohodí na stůl se slovy: „Zajděte si do laboratoře na krevní obraz, počkáte na výsledek a přinesete ho sem! “ Soňa pak ještě těžko vysvětluje, že na moč si ve spěchu a strachu nevzpomněla.
V laboratoři to naštěstí jde poměrně rychle. Navíc je zde Sonina známá z vesnice, se kterou dříve chodila do školy. Ví, že je vstřícná. Michalka zase kňučí, ale není tak vyděšená, jako u nepřátelské doktorky. Soňa stiskne dceřiny nohy mezi svoje a drží jí ručku. Laborantka vezme pipetou krev a pouští ji na sklíčko. Uklidňuje Michalku a přelepuje prstík. Soňu ubezpečuje, že výsledky budou co nejdříve. Michalce se v čekárně klíží oči a začíná se zase potit. Soňa mimoděk zahlédne plakát, na němž stařík polyká tabletku a pionýr na něj obdivně vzhlíží s nápisem: „Dodržuj léčebnou kázeň - pomůžeš socialistickému zdravotnictví“.
Po deseti minutách podává laborantka Soni papírek s výsledkem krevního testu. V obličeji je bílá a zaražená. Neprozrazuje nic a jen zamumlá, „Musíte k doktorce, ta vám řekne“ a najednou se se Soňou nechce vůbec bavit. Soňa se snaží výsledek rozluštit, ale lékařskému „slangu“ nerozumí. Je však vystrašená možná ještě více. Sestra o patro níž si vyzvedává lísteček a za chvilku Soňu volá dovnitř. Doktorka jen bez zájmu suše oznámí: „Malá musí do nemocnice“. Soni se podlamují kolena. Do nemocnice? Proč? „Potřebuje krev, už jsem volala sanitku“, odbude ji doktorka a otočí se k Soni zády. Ta se nedá odbýt. „Ale co jí je? “, „Tomu byste nerozuměla, dostane krev a pak se uvidí“, zopakuje doktorka a skoro Soňu vyhodí.
Za půl hodiny se před vchodem polikliniky objevuje sanitka s houkačkou. Dva muži nesou lehátko za doprovodu lékařky. Všichni se tváří smrtelně vážně a nikdo se ani nepodívá do očí. „Tak nám ji dejte“, snaží se doktorka vzít Soni Michalku z náručí. Ta pláče a drží se maminčina svetru. Ze Sonina náručí musí Michalku vyškubnout až saniťáci. Všichni na chodbě na tu scénu koukají , skoro nikdo ani nehne brvou. Soňa s Michalkou jet do nemocnice nesmí. „Zítra si zavolejte, to bude lepší“, odmítne ji doktorka.
Soňa pozoruje odjízdějící sanitku a zalyká se pláčem. Není schopna stát, tak si na chvíli klekne a zakryje si obličej. Potřebovala by vše říct manželovi, ale není jak. Do práce za ním nemůže a autobus jí jede až za půl hodiny. Pochopení nenalezne ani u kolegyně v Jednotě. Soňa je celý den jako bez duše. Manžel jí po návratu z práce u autobusu utěšuje, ale i z něj Soňa cítí strach o milovanou dcerku.
V noci skoro nespí, potí se. Ráno hned po sedmé běží k telefonní budce. Nakonec Soňu přepojují do Prahy. Tuší, že s Michalkou je to horší, než čekala. Na vrátnici telefonicky nechává manželovi vzkaz ať vyzvedne ze školky Petříka a vyráží do hlavního města. Cesta s přestupy trvá nekonečných šest hodin, ale Soňa chce jediné, za každou cenu se dostat k Michalce.
Soňa v Praze bloudí, nevyzná se v tramvajích, neví, co kam jede. Vyptává se, v ruce žmoulá papírek s adresou nemocnice. Odpoledne ještě třičtvrtě hodiny bloudí po špitále. Všechno jí tu připadá děsivé. Lyzol tu páchne ještě víc, než na okresní městské poliklinice. Nakonec ji sestra dovede k lékaři, který ví o Michalčině stavu víc. Ten ji přijme poměrně přívětivě, ale Soňu opět přepadá tlukot srdce a slabost v kolenou. Pociťuje náhle naději, že jí konečně někdo pomůže, aspoň něco jí řekne.
„Michalka dostala krev a zlepšila se“ , odmlčí se, jakoby tu děsivou informaci chtěl pozdržet. „Ale jinak je to vážné.. , leukémie“, přikývne doktor. I když to říká klidně, Soňa vidí, že mu na spáncích naskakuje tlustá žíla. Soňa stiskne ruku v pěst a přikládá si ji přes pusu, aby nevykřikla zoufalstvím. Vše kolem ní se propadá dolů, visí ve vzduchoprázdnu, kolem její hlavy jako ozvěna buší doktorova slova. „Máme nějaké léky, dokážeme to nějakou dobu udržet“, pokračuje doktor. Soňa není úplně schopná pochopit význam jeho slov, „Takže ona, ona, už nebude zdravá? “ Z jeho výrazu pochopí vše. „Paní K…, budeme se snažit udělat všechno… ale kdyby … “ Soňa vidí, že doktor chce něco důležitého říct. „Kdyby co? “, vyjekne s třesoucím se hlasem. Doktor si odkašle. „Nemáte někoho na Západě …? “ V jeho očích jako by se zračila jakási skrytá prosba. „Proč se ptáte? “ , nechápe Soňa v první chvíli, co by to mohlo změnit. „Kdybyste měli možnost, aby vám poslali nějaké léky… tady nemáme všechno… “
Soně to celé dojde. Potřebuje preparáty, na které tady jinak doktoři nedosáhnou. V očích jí běží obraz Michalky, jak si hraje venku na písku. Myslí na její zubní kartáček, který vyhodí do koše. Na bačkůrky, které zůstaly doma u postele, a už nikdy je neobuje. Celý svět se jí rozpíjí před očima. Právě teď pro ni život skončil.
Naděje však umírá poslední.
Po mnoha letech již vyléčená Michalka opět navštíví nemocnici, kde jí prakticky zachránili život.
„Dobrý den, Míšo, kde se tu bereš? “ Ta sestra je na klinice snad stovky let. „Přišla jsem se podívat“, zasměje se už asi o 30 let starší Michalka a strčí sestře krabici s domácím cheesecakem. Sestra se jí ptá na matku. „Je čerstvě v důchodu, už jí to prodávání zmáhalo.“ Pomyslí na mámu, co tu s ní vytrpěla. Pokaždé jí tu připomínají, že byla první, i když si z toho nepamatuje vlastně vůbec nic.
„Ještě, že pan profesor tenkrát na tu konferenci do východního Německa odjel a setkal se tam s kolegy ze Západu a zázrakem sem dostal jejich léčebné postupy“, opakuje sestra a pokyvuje hlavou.
Míša si moc dobře uvědomuje, jaké měla štěstí. Stalo se to tři týdny poté, co ji sem jako tříletou přivezli. Patří k prvním dětem, které díky tomuhle přežily. Prochází dlouhou ztichlou chodbou a s každým krokem k profesorově pracovně (nyní již šedesátník), jako by z bílých stěn stále víc vystupovala ta prostinká naděje, která tu den za dnem klíčila. Navzdory době, do které se Michalka narodila.
Napsáno dle povídky Petry Dvořákové - „Magdička“ (z pocty a poděkování prof. MUDr. Janu Starému, Dr. Sc., jehož počiny přinesly převrat v léčbě dětské leukémie u nás) z knihy - Jestli vůbec někdy - Vydala Euromedia Group, a.s., v edici Listen, roku 2022. Vydání první.
