Článek
Jako jediný motorizovaný člen v naší nukleární rodině, mám tento scénář v popisu práce několikrát týdně.
Jelikož žijeme v „satelitu“, a vzhledem k eminentnímu zájmu trávit co nejvíce času s rodinou, se snažím šetřit čas, jak jen to jde. Tudíž mám radost, když vše běží takzvaně „po másle“. V ideálním případě to znamená zelená vlna na semaforech, krámy bez front, žádné prostoje, nezřídka kdy také má rychlá jízda. Vše za tím účelem, aby časová prodleva mezi koncem mé pracovní doby a otevřením domovních dveří byla co nejnižší. Toto je však pouze zbožné přání, realitě opravdu velmi vzdálené.
Ten den jsem tušil, že vzhledem k sice již ometeným, ale i tak sněhem prošpikovaným cestám, nebudou mé pojíždky zrovna procházka růžovým sadem.
Všechno začalo nevinným vyzvednutím zásilky z drogerie, místního výdejního místa. Samozřejmě nebylo kde zaparkovat, a tak jsem vůz „hodil“ na drzo k cestě s vědomím, že za těch pár minut přece měšťáci nemohou dorazit. Mimochodem jsem zde pokutu už dostal, ale spěch je spěch. Toto výdejní místo na balíky je vždycky jako balíček s překvapením. Nikdy totiž nevíte, kolik lidí před vámi bude stát. Tentokrát byli asi jen 3. Muž přede mnou však měl problém s odesláním balíku přes zásilkovnu, a tak ze dvou minut ve frontě bylo najednou minimálně osm. Mé funění a otrávené oddychování bylo slyšet snad až na ulici. Mladý, noblesně vypadající mladíček se jen významně otočil. No, na další zastávce snad budu mít více štěstí na situaci.
A taky, že jsem měl. V o dvě stě metrů vzdáleném butiku s dětským oblečením, výdejním místě pro další objednaný balík, nebyl kupodivu nikdo, a tak jsem mohl pokračovat dál ve své spanilé jízdě městem. Netušíc, co mě čeká dál.
V nákupní galerii v centru města, na mě v lékárně čekala fronta jako na banány. Když jsem se proklestil skoro až k lékárnici, přišla na řadu pologramotná, neodbytná příslušnice jedné z nejznámějších českých menšin. Kvůli ovocnému čaji pro cca osmileté dítko, se asi po pěti minutách lámanou češtinou a před zraky nasupených zákazníků v řadě s lékárnicí dohodla na koupi jedné věci z původně pěti zamýšlených. Někteří nedočkavci to vzdali a frontu prostě opustili. Já vydržel, jelikož jsem věděl, že čaj, který ona nešťastnice řešila a nakonec nezakoupila, je ten, který jsem dle instrukcí manželky měl vyzvednout pro menší z našich dětí.
Čas běžel dál a má další zastávka směřovala do pro lidmi velmi oblíbeného řeznictví, kde jsem chtěl k večeři pro rodinku zakoupit rohlíčky obzvláště vypečené a k tomu jen trochu slaniny a salámu. Po stopách smůlovatých, jsem v krámě pozřel asi pět přešlapujících žen a mužů. Všiml jsem si také regálku s rohlíky, kterých zde kolem čtvrté hodiny zůstalo tak s bídou dvacet. Začal jsem se modlit, aby na mě ještě vyzbyly, abych v opačném případě nemusel navštěvovat supermarket s natvrdlými „tukáči“. Když po několika minutách poslední zákazník vybral šest rohlíků, začal jsem ty zbylé s hrůzou v očích sčítat. Potřeboval jsem jich sedm. Nebesa se nade mnou slitovala, jelikož tento počet v regálu zbyl naprosto přesně. Zkrátka štěstí v neštěstí. Co na tom, že otylejší žena, která ověšená zlatem jen cinkala, vybrala snad celé uzenářství. Já jsem měl svých sedm rohlíků, a k tomu anglickou i vysočinu.
Relativně spokojen jsem vykročil vstříc svému vozu. Na hodinkách svítil již výrazně znepokojivý čas. Ještě jsem zběžně zkontroloval telefon. Na displeji svítily dva zmeškané hovory od ženy. Bylo mi jasné, že mi nebude věřit, jak se události seběhly a proč vyjíždím asi o půl hodiny později, než jsem původně tvrdil.
Volám tedy zpátky. Ještě, než jsem stihl spustit vysvětlení, ozval se rozezlený tón: „Můžeš mi říct, kde jako jsi? “ Něco jsem začal blekotat, jako že ve městě to je hrůza, ale raději jsem toho nechal a prostě jen dodal: „už jedu, už jedu, pět minut…“.
Kromě všech těchto drobných patálií jsem před sebou na cestě domů ještě asi dvakrát schytal řidiče, kteří se v zimě bojí a na padesátce jedou třicet. A aby toho nebylo málo, jsem s sebou praštil na zledovatělém chodníku před domovními dveřmi.
Namísto předpokládaného příchodu v 15:50, se na mě z displeje usmívala šestnáctka, a hned za ní čtyřicítka.
Tak to prostě někdy je.
Náladu pod psa mi naštěstí spravily energií hýříci potomci.
Z mého „příjemného“ zimního popracovního matiné plyne jedno malé ponaučení.
Milé ženy (nebo i mužové), nebuďte na své drahé polovičky nazlobení jen proto, že si myslíte, že přijedou tehdy, kdy vy předpokládáte. Vždyť „byli přece jen pro pár věcí“. Nikdy totiž nevíte, čím vším si po cestě prošli.
