Článek
Jmenuji se Ilona, je mi 53 let, a ještě před pár lety bych nikdy neřekla, že budu psát o vlastním synovi s takovým sevřením u srdce. Patrik byl hodné, šikovné dítě. Od mala zvídavý, tichý, spíš přemýšlivý než průbojný. Ve škole mu to šlo. Učitelky mi říkaly: „Ten kluk má hlavu. Z něj něco bude.“ A já jim věřila.
Nikdy se nechytal špatné party. Neutíkal z domu, nepil, nekouřil. Spíš seděl doma, četl, byl u počítače. Jediné, co mu nevycházelo, byly vztahy. První láska na střední ho zlomila víc, než jsme si tehdy připouštěli. Pak přišla další, krátká, intenzivní – a zase konec. Vždycky se po rozchodu uzavřel do sebe.
Po maturitě se snažil. Opravdu.
Nejdřív byl kurýr, pak číšník, později pracoval v e-shopu. Nikde nedělal vyloženě špatně, ale nevydržel. Rok, maximálně dva. „Je tam tlak,“ říkal. „Šéf je nesnesitelný.“ „Nemám tam budoucnost.“ My s manželem jsme ho povzbuzovali, ale marně.
„Hlavně se nevzdávej,“ říkala jsem mu.
„Práce se mění, úspěch nakonec přijde,“ přidával se Luděk.
Jenže nepřišel.
Po třetí výpovědi se něco zlomilo. Patrik byl podrážděný, špatně spal, občas celé dny nevylezl z pokoje. Říkal, že má úzkosti. Že má pocit, že je k ničemu. Chvíli chodil k psycholožce, pak to přerušil. A poslední tři roky je bez práce.
Ano, chodí na občasné brigády. Pár dní tady, pár dní tam. Ale domů nepřinese nic. Ani symbolickou částku. Všechno platíme my. Jídlo, energie, internet. Já mu dokonce ještě někdy strčím peníze do ruky, když vidím, že nemá ani na oběd. A manžel to nese čím dál hůř.
„Ilono, tohle už není pomoc,“ řekl mi jednou večer. „Tohle je už jen udržování problému.“
Patrik navíc začal v posledních měsících utíkat k nočnímu životu. Kamarádi, party, románky na jednu noc. Vrací se nad ránem, vyčerpaný, prázdný. Jako by se snažil něčím zaplnit díru, o které sám nechce mluvit. Dívám se na něj a říkám si: Kde jsme to dobré ztratili?
Minulý týden už Luďkovi ruply nervy.
„Sedni si,“ řekl Patrikovi u kuchyňského stolu.
„Co se děje?“ odsekl syn.
„Je ti sedmadvacet. Bydlíš tady, jíš tady, pereme ti prádlo, máš tu veškerý servis. Od příštího měsíce nám budeš přispívat čtyři tisíce na domácnost.“
Bylo ticho.
Pak Patrik vyskočil ze židle.
„Takže vy mě chcete vyhodit?“
„Ne, to ne“ odpověděl klidně Luděk. „Ale chci, abys byl konečně zodpovědný.“
„To je neuvěřitelný,“ zasmál se Patrik hořce. „Vy jste fakt krkavčí rodiče.“
„Patriku, prosím…“ snažila jsem se zasáhnout.
Ale on už si bral bundu.
Sbalil si v rychlosti nějaké věci, a než jsme ho stačili konfrontovat a zastavit, zasupěl: „Nebudu tam, kde mě nikdo nechce,“ a práskl dveřmi.
Odešel ke kamarádovi. Říkal, že na pár dní. Teď jsou to čtyři dny a pořád nekomunikuje. Nezvedá telefon. Neodepisuje.
Sedím v kuchyni, dívám se na jeho prázdný pokoj a bojím se. Ne toho, že by se nevrátil. Ale toho, že se nikdy nesrovná, pokud ho budeme pořád chránit před realitou.
„Měla bych za ním jet,“ zeptala jsem se ze zoufalství manžela.
„Ne,“ zavrtěl jen hlavou. „Ať si to sám promyslí. Podmínky zná.“
„Ale je to naše dítě…“
„A právě proto,“ odpoví tvrdě, „musí už konečně dospět.“
Já jsem ta smířlivější. Ta, co by Patrika nejraději obejmula, uklidnila, přijala. Luděk je ten přísnější. Ale možná má pravdu. Možná ho moje láska drží pořád na místě.
Nevím, jestli se Patrik vrátí s omluvou. Nevím, jestli přijme otcovy podmínky. Jen vím, že láska k dítěti někdy bolí víc, než bych si kdy dokázala představit. A že hranice mezi pomocí a ubližováním je tenčí, než se zdá.
Příběh byl napsán na základě vyprávění autorovy známé. Je psán v 1.osobě, jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
