Článek
Přezdívá se mu různě; nejčastěji však tzv. „žulová mučírna“, kvůli své specifičnosti díky masivitě lomu, na kterém vězni den co den do úmoru pracovali. Jednalo se o jeden z nejkrutějších a nejdrastičtějších táborů vystavěných pod patronátem Třetí říše. Jeho unikátnost spočívá také v neskutečně brutální variabilitě zabíjení a usmrcování. Čísly, slovy a mnohdy ani myšlenkami se nedají vyjádřit pocity přeživších tohoto koncentračního tábora, protože možná ani oni sami nedokázali pochopit, co se odehrávalo před jejich očima. Jak hrůzné a drastické výjevy museli zkousnout a jak šílená muka museli přetrpět.
Historická fakta
Koncentrační tábor Mauthausen začal být budován v roce 1938 v Rakousku jako vůbec první tábor mimo vlastní Německo. Pro perfektní obraz kontrastu poslouží fakt, že tento „smrtící“ nástroj byl zasazen do téměř panenské přírody v podunají, nedaleko Linze. Jednalo se především o tábor pro politické vězně a odpůrce Říše, kterých zde prošlo asi 30 000, a to z 26 různých národů. Židé se tam vyskytovali jen minimálně. Čím byl tábor také nechvalně proslulý, je jeho naplnění českými vězni po roce 1942 kvůli atentátu na R.Heydricha. Mauthausen byl budován neustále, až do svého nevyhnutelného zničení do roku 1945. Nikdy nebyl úplně dokončen.
Nejtypičtější byl však svým kamenolomem, na kterém za otřesných podmínek, za neustálého bití a terorizování museli vězni tvrdě pracovat, prakticky po celý den. Esesáci byli v Mauthausenu navíc jedni z nejkrutějších. Počet usmrcených vězňů se v Mauthausenu pohybuje až kolem 150 000. Dle Říšského protektora Heydricha a později K.H.Franka, měl být tábor přísně oddělen a izolován od okolního světa. Došlo také k několika pokusům o útěk, buď kanálem nebo také v převlečení. Téměř všechny pokusy však nakonec skončily naprostým krachem. Hrdinským se dá nazvat i povstání v únoru 1945, kterému velely sovětské jednotky, a díky němuž přežilo 7 lidí.
„Zvláštní zacházení“
Zvěrstvům ve způsobech usmrcování se zde říkalo „Zvláštní zacházení“. Kromě „typičtějších“ způsobů zabití, ať už to bylo zastřelení, šibenice či plynová komora (zde i pojízdná – což už bylo velmi neobyčejné), si zde nacisté vyzkoušeli i mnohé jiné způsoby. Patřilo k nim využívání těžké práce vězňů v lomech a jejich neustálé bití a týrání až k smrti, ale také využívání vrcholu lomu ke shazování „nepotřebných“, z výšky asi šedesáti metrů do jezírka. Naprosto šíleně působí udušení v zinkové rakvi či nechvalně proslulé benzínové injekce do srdce. Ale ani tato zvěrstva nejsou vše. Vězni byli usmrcováni také naháněním do elektrických drátů, se kterými souvisí jakási „zeď nářků“, kde se konaly výslechy, ponižování, či veřejné popravy. Rozmanitost skýtaly i lékařské pokusy, které zde byly hojně využívány. Bylo to například prověření a pokus o rozšifrování postupu skvrnitého tyfu. Pro duševně nemocné, či neschopné byl „připraven“ nedaleký zámeček, v němž se usmrcovalo velmi efektivní střelbou. Veškerý tento masakr je pro obyčejného smrtelníka, který neprošel táborem, jen stěží pochopitelný a uvěřitelný a představit si jej dokáží jen ti nejotrlejší. Snad nejcharakterističtějším prvkem hrůz Mauthausenu se staly tzv. „Schody smrti“ (186 žulových schodů), po kterých vězňové vláčeli těžké žulové kostky a na nichž byli ubíjeni až k smrti. Schody mohou v souvislosti s pekelností tábora vyvolávat až snové konotace. Přirovnal bych je k opaku schodů do nebes, tedy schody do pekel. Představují krůček po krůčku zpřítomnění snového zla a pekla, ve kterém se bezmocné a odlidštěné bytosti šplhají vstříc vrcholu toho nejhoršího, za dozoru a krutosti ďábla a jeho pomahačů.
Výpovědi pamětníků
O hrůzách koncentračního tábora Mauthausen vypovídá nejeden pamětník. Například vypravování katolického kněze Štěpána Trochty, který se ve svém duchu neustále obracel na víru a vyšší bytosti. Sám proslul neobyčejnou obezřetností a duchapřítomností, kdy po několikerém zasažení kulkou dokázal předstírat mrtvého, byl odpraven spolu s ostatními mrtvolami do krematoria, až se nakonec stěží dostal k jihoslovanskému lékaři, který jej prakticky zachránil od toho nejhoršího. Velmi výstižně hrůzy tábora popisuje báseň od M.Jariše:
Píseň Mauthausenských
MILAN JARIŠ
Lomy na dunajském břehu,
žulový tam stojí hrad.
S žulou v týlu žiješ v běhu
zazní výstřel – pak jdeš spát
Život nás v Mauthausenu,
snad že tu ztratil cenu,
nemá rád.
Sto osmedesát šest schodů,
na každém z nich čeká kat.
Stoupáš po nich – za svobodu.
Shoď ten kámen – budeš spát.
Nikdo se v mauthausenu,
kde život ztratil cenu,
nechce vzdát.
Ty, co chtějí nové jatky,
nové schody se smrtí,
ty, co chtějí hnát nás zpátky,
živí musí rozdrtit.
KROUPA, V. Koncentrační tábory „Třetí říše“ Dachau, Mauthausen. Praha, 1986. s.60.
Závěrem
Člověk se v Mauthausenu stal „troskou“ bojující o holé přežití. Život se stal peklem na zemi. O to více je pozoruhodné, že se vězni mnohdy dokázali vzepřít celému nacistickému aparátu a díky neobyčejné lidské soudržnosti a výdrži dokázali vyvinout odpor, díky němuž přežilo alespoň několik lidí.
Dnes v místě bývalého tábora stojí pomník na připomenutí nacistických hrůz a masakru a je také učiněna památka a soustrast se zesnulými.
Zdroje:
kniha - KROUPA,V. Koncentrační tábory třetí říše – Dachau, Mauthausen. Český svaz protifašistických bojovníků, Praha: 1986.
kniha - VÍTEK, M. Mauthausen 1942, Dachau 1945. Klub Kounicových kolejí v Brně. Brno, 1946.
