Článek
Když jsem začala plánovat oslavu svých třicetin, měla jsem radost jako malé dítě. Chtěla jsem něco komorního, jen rodinu a pár přátel. Netušila jsem, že největší výzvou nebude výběr restaurace nebo dortu, ale seznam hostů.
Moje tchyně a moje máma se totiž nesnášejí.
Od prvního dne, co se poznaly, mezi nimi něco jiskřilo. Nebylo to rozhodně nic hezkého. Máma je otevřená, přímá žena, která si z ničeho nedělá hlavu. Žije po svém, cestuje, chodí na jógu, má kamarády všude a ráda si dá skleničku vína i v pondělí. Tchyně naopak působí jako chodící mravní kodex: všechno má být podle pravidel, „slušně“, „s respektem“ a „jak se patří“.
Jenže v jejím podání „slušnost“ často znamená neustálé hodnocení druhých.
Když se dozvěděla, že chci na oslavu pozvat i svou mámu, řekla mi po telefonu větu, která mi zněla v hlavě ještě dlouho: „Jestli ji pozvete, tak mě teda opravdu nečekejte.“
Zasmála jsem se tomu, ale nebyl to smích z radosti. „Mami, to přece nemyslíš vážně, nemůžeš se nad to povznést?“ snažil se ji přemluvit i můj manžel Petr, ale marně. „Nemůžu ji ani vystát, a ty to víš,“ odsekla a zavěsila.
Já jsem se toho nebála, a pozvala prostě obě dvě. Protože odmítám vybírat, koho z rodičů si nechám na oslavě.
V den oslavy bylo všechno připravené. Stoly s květinami, hudba, smích, kytky od Petra a krásný třípatrový dort, který mi přivezla kamarádka cukrářka. Moje máma dorazila mezi prvními, v barevných šatech a s kyticí v ruce. Hned objala mého muže a začala si povídat s jeho kolegy. Atmosféra byla prozatím uvolněná.
A pak se otevřely dveře.
„Tak jsem tady, to jste rádi co?,“ ozvalo se tónem, který ve mi okamžitě zvedl tlak.
Tchyně.
Oblečená, jako by šla na pohřeb. A s pohledem, který by rozsekl i beton.
„Neříkala si náhodou, že nechceš přijít?“ řekla jsem trochu nejistě.
„No, tak snad nepřijdu o oslavu vlastního syna,“ odpověděla kysele a přehodila kabelku přes opěradlo židle.
Od té chvíle to šlo z kopce.
Každý její komentář mířil buď na mě, nebo na moji mámu.
„Nějak hodně vína, ne?“ poznamenala, když obsluha přinesla láhev bílého.
„Já bych tedy dort dělala jinak, tenhle vypadá spíš jako z televizní soutěže,“ utrousila po chvíli.
Máma ji ignorovala, jak nejlépe uměla, ale v očích jí to hrálo. „Víš, Hano,“ řekla nakonec klidně, „tady se dneska slaví život, ne počítají kalorie a gramy slušnosti.“
Ticho.
Pár hostů se zasmálo, Petr se na mě omluvně podíval.
Tchyně v tu chvíli zrudla.
Od té chvíle bylo jasné, že pomsta přijde.
Vyvrcholení přišlo u dortu.
„Kdo bude krájet?“ zeptala se jedna z kamarádek.
Než jsem stihla odpovědět, tchyně se zvedla:
„Já, samozřejmě! Dělala jsem to vždycky, nevidím důvod ke změně.“
Dřív než kdokoliv stihl zareagovat, postavila se k dortu, vzala do ruky dlouhý nůž a začala.
Jenže dort byl měkký, vrstvený a zdobený ovocem. Nůž klouzal, smetana stříkala, kousky padaly na stůl, talíře i na Petrovu košili.
Lidé kolem zadržovali smích.
„Mami, nech to, prosím,“ manžel ji zkoušel zastavit, bohužel marně.
„Nedělej ze mě blázna, Petře!“ odsekla a v tu chvíli jí smetana cákla přímo na halenku.
Bylo to groteskní. Kdyby to nebyla moje oslava, možná bych se i smála.
Máma vstala, došla k ní a klidně řekla:
„Hano, víš, že jsi vypadala líp, když jsi kritizovala, než když se snažíš pomáhat.“
Tchyně zbledla, položila nůž a beze slova si sedla.
Večer jsem nakonec trávila tím, že jsem uklízela rozbitý dort a uklidňovala manžela.
„Měl jsem ji zastavit dřív,“ řekl.
„Ne, určitě to není tvoje vina,“ odpověděla jsem. „Příště prostě jen nebudou na jednom místě.“
Asi jsem ale udělala chybu.
Už vím, že rodinné oslavy mají být o radosti, ne o diplomacii. A jestli se někdo neumí chovat, pak si prostě musí nechat poslat dort poštou.
Takže příště pořádáme oslavu jen s vědomím skutečnosti, že se ty dvě opravdu nesmí potkat.
Příběh byl napsán na základě zkušenosti autorovy kamarádky. Je psán v 1. osobě z pozice vypravěčky. Jména a postavy jsou v příběhu smyšlené.
